Estetika je opak pocitu nebezpečí. Rozhovor s digitálním umělcem Ondřejem Zunkou
Má za sebou animované kampaně pro Nike, Adidas, Apple, MTV nebo Burberry a Prada. Jeho animace na velkoplošných LED projekcích zdobí ulice Tokia a Los Angels. Tak vypadá portfolio jednoho z nejúspěšnějších českých digitálních umělců Ondřeje Zunky.
Výtvarné umění v digitální podobě v této době nabývá astronomických hodnot. V březnu letošního roku bylo prostřednictvím NFT (non-fungible token, ve své podstatě digitalizovaný umělecký objekt) vydraženo jedno dílo za 69 mil. dolarů. Umění jako takové se transformuje do nekonvenčních forem. Tvorba Ondřeje Zunky je toho sama příkladem.
Během našeho rozhovoru Ondřejovi z ničeho nic telefonuje král skateboardingu, sám Tony Hawk.
Co ti chtěl Tony?
Pracujeme spolu na jeho 3D modelu. Půjde o animaci, která se bude dražit prostřednictvím NFT. Ústředním tématem je sám Tony a spiral downward loop, horizontální verze toho slavného loopu, kdy se skater při projetí ocitne na okamžik hlavou dolů. I mé poslední posty na Instagramu ze série “I’d rather be outside” byly vydraženy prostřednictvím NFT. Měly reflektovat současný stav toho, jak jsou dnes lidé nuceni být zavření doma a evokovat návrat k přírodě.
Dnes máš svoje vlastní studio v Londýně, předtím jsi ale působil v prestižních studiích v Mnichově, Kodani nebo v Tokiu. Jak tě tvoje cesta zavedla právě do Londýna?
Celý příběh začal během studia vysoké školy v Brně. Studoval jsem ekonomický obor systémového inženýrství. Pamatuju si, jak jsem jednou přišel ze školy na byt a můj spolubydlící na PC zrovna modeloval BMX ve 3D. Tolik mě to zaujalo, že jsem stáhl program a začal s modelováním. Škola pro mě nebyla tak těžká, a tak jsem měl čas se pomalu vypracovat až do úrovně, kdy jsem byl schopný si tím přivydělat. První mezník přišel, když prestižní web motiongrapher.com zařadil můj showreel mezi ty nejlepší roku 2015. Od té doby moje práce zajímala lidi z oboru.
Když jsem se rozhodl odjet do Dánska, jedno studio v Kodani mi nabídlo práci právě na základě showreelu a CV, které jsem rozesílal. V Dánsku jsem se ale dlouho neohřál, o pár týdnů později se mi totiž ozvali z mnichovského designového studia Aixsponza, abych s nimi pracoval na dvou kampaních pro Nike. Následně jsem strávil pracovně půl roku v Tokiu ve studiích Birdman a Onesal. A po krátkém pobytu v Austrálii jsem se rozhodl přesunout do Londýna. Vždycky jsem vzhlížel ke slavnému studiu Man vs. Machine, a tak, když jsem od nich dostal nabídku, splnil se mi sen. Pracoval jsem pro ně 6 měsíců, ale ani tam se mé ideály nakonec nenaplnily. Bokem jsem dostával práci od velkých brandů, chvilku jsem obojí paralelně zvládal, ale postupem času jsem začal pracovat sám na sebe.
Nemáš žádné umělecké vzdělání. Jakým způsobem jsi musel pracovat sám na sobě, aby si dosáhl na takovou úroveň?
Šlo to pomalu, krůček za krůčkem. Obzvlášť ze začátku, kdy moje angličtina byla špatná a zdrojů v češtině bylo minimum. Obecně existují dva typy lidí, generalisté a specialisté. Já patřím do skupiny generalistů. Některé programy ovládám dokonale, některé bez obtíží na jistém levelu, nespecializuji se na nic konkrétního. To mi otevírá nekonečno možností a díky tomu stále získávám spoustu nových skills. Mohu tvořit celé “světy” a spekulativní reality, umožňuje mi to daleko rozsáhlejší možnosti sebevyjádření, než kdybych byl specialista třeba jen na 3D auta, vlasy, obličeje a tak dále.
Tvými klienty byly např. Prada, Nike, Burberry, MTV, Puma nebo Adidas. Jak vypadá zadání od takového klienta?
To záleží na zadavateli. Pokud jde o např. kampaň pro Adidas, předchází tomu proces, ve kterém se definuje filozofie kampaně a smysl celého sdělení. U značek, kde se netlačí tolik na výkon a kvantitu, jako jsou Prada nebo MTV, jsem měl téměř volnou ruku.
Tvoje vizualizace vypadají opravdu jako z jiného světa. Kde hledáš inspiraci?
Protože jsem vyrůstal jako jedináček a měl jsem blízko k přírodě, byl jsem prakticky přinucen zabavit sám sebe. Proto jsem si rád hrál v dětství s Legem a šel spíše po kreativních hrách. Další věc, která ovlivnila můj pohled na věci kolem mě, bylo několik vážných úrazů na BMX. Přišel jsem o slezinu při vnitřním krvácení, měl jsem komplikované zlomeniny nohou. To mi vneslo do života vděčnost za to, že vůbec žiju a nabídlo mi to jinou perspektivu, kde ne všechny věci jsou tak hrozný, jak se nám často jeví. Ke štěstí toho potřebujeme mnohem míň než si sami myslíme.
Inspirací pro mé vizuály může být cokoliv kolem mě. Jednou jsem viděl růžovou kudlanku na zeleném listu a zaujala mě ta barevná kombinace. Od té se nápad rozvíjel dál. Často mě žene kupředu jen zvědavost. Málokdy mám ale finální představu ještě před realizací, ta přichází až během samotné práce. Některé vytvořené 3D modely mám pak v šuplíku několik let, než přijde správná chvíle na jejich využití.
A nelákala tě někdy spolupráce s filmovým studiem?
Jak jsem už mluvil o specialistech a generalistech, designeři jako já jsou ve filmu tak trochu ztraceni. U filmu jsou specialisté opravdu na všechno. Od specialistů na vlasy přes svícení až po pohyb vody.
Jaký máš pohled na současné využití VFX ve filmech? Dříve se filmové triky praktikovaly fyzicky za využití modelů, miniatur nebo vizuálních efektů, dnes je téměř všechno CGI.
Musíme uvážit, kam jsme se posunuli během posledních 30 let. Tehdy bylo filmové prostředí a scénografie připravována několik měsíců až let. Dnes jsme schopni takový svět vytvořit během několika hodin. Vizuální a speciální efekty se ve filmovém světě staly prakticky levnou komoditou, proto jsou dnes ne vždy citlivě využívány na základě toho, co má film divákovi skutečně sdělit.
Zůstává pro tebe ještě něco nesplněným snem? Existuje něco, na čem by ses chtěl podílet, anebo pro koho by jsi chtěl udělat vizuál?
Většina snů se vlastně naplnila. Zrovna dnes po mém probuzení, proslulé muzeum Guggenheim vybralo top 21 nejvyznmanejsich digitalnich umelcu do kolekce spojené s NFT. Měl jsem šanci být mezi nimi, ale bohužel to nakonec nedopadlo. Moc rád bych svoje práce viděl ve skutečné galerii jako právě Guggenheim, MoMA nebo v Pražském DOXu. Dalším snem by mohl být projekt anebo alespoň pokec s Davidem Lynchem, anebo videoklip pro Björk. Obecně je ale mým cílem dál se zlepšovat po všech stránkách, tak uvidíme, kam až mě to dovede. Pohání mě spíše vnitřní motivace než ta externí. Peníze a fame nejsou tím motorem.
V dnešní společnosti má zrakový vjem velký význam. Chci tím říct, že se lidé rozhodují podle vizuální stránky věci. Co pro tebe obecně znamená estetika?
To je zajímavá a těžká otázka. Vnímám to jako určitou familiaritu s tím, jak se lidstvo vyvíjelo. Lidé milují symetrii, opakovani a vzory. Symetrický strom nebo rostlina působí uklidňujícím dojmem, zatímco nesymetrický obličej považujeme za chybu v genetice.
Už naši předci dávno vnímali barvy, jejich oko se zaměřilo na zralé červené bobule a zelených si sotva všímalo, proto existují rtěnky. Je to součástí evoluce jako celku, jako kdyby vesmír nastavil parametry, rozjel simulaci a my se podle toho zařídili a automaticky hodnotili, co je pro nás dobre. Estetiku můžeme uchopit jako opak pocitu nebezpečí.