*Ťuk, ťuk.* Kdo tam? Realistický film o komiksovém padouchovi. Joker 2k19.

Režisér filmu Joker (2019) Todd Phillips při každé příležitosti nezapomene zdůraznit, že Joker, coby komiksový „superpadouch“ z dílny DC Comics, nemá přirozenou historii. A to i přesto že ve skutečnosti nedisponuje žádnou superschopností, respektive tedy žádnou nad-přirozenou schopností. »Pokud budu mít minulost, preferuji, aby byla mnohočetnou možností«, prohlašuje Joker v animované adaptaci Batman, The Killing Joke (2016) těsně předtím, než se chopí poměrně masivního hrnce a s jeho pomocí úderem do hlavy skolí Batmana k zemi. Phillips tak společně se Scottem Silverem, spoluautorem scénáře, usiluje o rekonstrukci Jokerovy minulosti skrze co možná nejrealističtější a nejuvěřitelnější schémata, která by nabídla odůvodnění nejenom pro Jokerovu idiosynkratickou vizáž, ale i ostatní typické projevy (např. znepokojující smích), včetně motivů jeho jednání. Joker tak vděčí za svou existenci tomu, že výše zmíněné duo autorů se nespokojilo s možností, že spadne-li člověk do kádi s kyselinou, zbělá mu obličej, zezelenají vlasy, zčervenají rty a tak nějak prostě zešílí. Výsledkem je dílo, které je originální hned dvakrát: (a) rozšiřuje DC universum tím, že nabízí vůbec poprvé detailněji propracovaný příběh původu Jokera, který je (b) vyprávěn skrze určitou formu naturalismu, což je způsob vymykající se standardům běžným pro v současnosti populární, filmové adaptace superhrdinovských komiksů, které už de facto představují vlastní filmový žánr. 

Ačkoli tedy dobře známé kulisy Gothamu zůstávají, Joker je vystavěn na zcela jiné metafyzice. Tím nemyslím pouze to, že Phoenixův Joker žije v jednom z možných světů (čti podruhé scénářů), kde kyselina postrádá onu magickou, kreativní moc, aby mohla stvořit jednoho z možných Jokerů. Jde o samotné principy dobra a zla – superhrdinství a superpadoušství. Americké komiksové vydavatelství DC již nějakou dobu umožňuje všem svým autorům, aby superhrdiny zasazovali do současného světa a vytvářeli tak napojení na současné společenské dění a problémy. Většinou to ale pouze znamená, že na straně zla se objevují teroristé; jednou z fiktivní, blízkovýchodní země Quarac, podruhé sice neznámého původu, ale ohrožující svět chemickými nebo nukleárními zbraněmi. Avšak téměř vždy jsou karty předem rozdány a my čtenáři/diváci do nich navíc ještě celou dobu vidíme. Svět je v takovém pojetí zkrátka obydlen (super)lidmi nebo dalšími individui, kteří jsou buď dobří, anebo špatní. A to jaksi od „přirozenosti“, která ale nemá původ, jednoduše taková je. Snad věčně. Ano, některý ze superhrdinů může procházet krizí vlastní identity, může být většinovou společností krátkodobě zavržen, poruší tuatam pravidla morálky, nicméně nikdy nepřekročí hranice nejobecněji chápané kategorie dobra. Zdálo se, že pro superhrdinovské komiksy je takové rozhraní nutné a nevyhnutelné. Jde přeci o umělecký žánr, který je postaven na souboji mezi rozličnými manifestacemi dobra a zla, kdy konkrétní postavy a události pouze aktualizují tyto dvě stabilní, jasně rozlišitelné, vzájemně se doplňující, a proto permanentně existující průzračné kategorie. 

Joker si je tohoto základního rámce moc dobře vědom a využívá ho k budování své další možné, a v tomto smyslu realistické, minulosti. V čem je však tato minulost reálná? Nikoli v tom, že by vycházela zcela ze skutečných, současných a/nebo minulých událostí (může jimi být ovšem částečně inspirována jako je tomu v případě příběhu sériového vraha Johna Wayna Gacyho). Jokerova reálnost spočívá právě v určité formě metodologického naturalismu. Joker se v novém Jokerovi nemůže jen tak zčistajasna objevit, stejně tak nemůže vzniknout během pár minut nějakou katastrofou, která na něj byl předem nastražena a bez které by v podstatě nedával smysl a nemohl existovat. Joker je tak především filmem o původu a povaze zla. Phillips se Silverem nám úmyslně neprozrazují vše; nevíme jakým onemocněním nebo jakou poruchou jejich Joker trpí (jistá je jenom určitá forma posttraumatické stresové poruchy), nevíme proč jsou obyvatelé Gotham City zbídačení nebo proč je město samo plné krys (v pozadí je pouze jakési materiální a morální napětí mezi bohatými a chudými, privilegovanými a neprivilegovanými). Jediné, čím si můžeme být jistí, je, že vše by se bývalo mohlo stát. Film jako by chtěl říci: Není potřeba pracovat s nadpřirozenými principy a událostmi, aby člověk zešílel a zabíjel. Což je samozřejmě v jistém smyslu triviální, nicméně v kontextu adaptace komiksu jde o odvážný a pozoruhodný počin.

V jistém smyslu tak jde o naturalistickou „character study“ jednoho z nejtemnějších komiksových superpadouchů, na druhou stranu Jokerova komiksová anamnéza není zásadním faktorem pro její výstavbu (pomineme-li Jokerovy fundamentální charakteristiky a jeho zasazení do Gothamu vedle Batmana, jehož původ ale, jak je dobře známo, také není nad-přirozený a do nového filmu se tak perfektně hodil). Možná že to, co provokuje a fascinuje, je právě tento nesoulad, kdy reálného Jokera pozorujeme v Jokerovi uvnitř nereálného komiksového universa. Celkový dojem je ještě umocněn tím, že film je stylizován do podoby New Yorku a New Jersey na počátku 80. let minulého století. Ani z vizuálního hlediska tedy nejde o současnou realitu přikrášlenou nadpřirozeností, ale o možný model skutečné minulosti propůjčený neskutečnému universu. 

Pouze skrze tyto nesoulady můžeme pochopit na první pohled paradoxní fakt, že Joker vyvolává rozporuplné a kontroverzní reakce napříč politickým a uměleckým spektrem, ačkoli neobsahuje mnoho násilných nebo explicitně politických scén. Jenom skrze tyto scenáristicky chytře vykonstruované nesoulady můžeme pochopit proč po zhlédnutí filmu nevíme, co bylo špatně a co dobře; jestli jsme náhodou nezhlédli film oslavující vraha, se kterým jsme nadto všechno soucítili. Symptomatické potom je, že dosavadní recenze nebo komentáře, které se netykají kinematografických záležitostí, se snaží film primárně politizovat, v tom smyslu, že se zabývají tím, zda film náhodou nemůže inspirovat potenciální vrahy, zda neoslavuje a neromantizuje incely, zda potřebujeme další film o bílém násilníkovi nebo vrahovi. Všichni se tak nepřímo Jokera ptají stejně jako zmatený televizní moderátor Murrey Franklin: »Oh, ok, myslím, že bych mohl pochopit že tys… to udělal, abys založil hnutí… aby ses stal symbolem?« a Joker sebevědomě odpovídá: »Ale jdi, Murrey… Vypadám snad jako klaun, který by mohl založit hnutí? Ty lidi jsem zabil, protože byli otřesný.«