Příběh Bigg Boss merche a jejich spřátelené sítotiskové dílny
Na začátku byli čtyři (vyznavači serigrafie) a sklep. Vlastně vyznavači to byli jen tři – ta čtvrtá byla vyznavačka, abych byl přesný. Jakub Stýblo, Vladimír 518, Michal Škapa a Kristina Ambrozová. Někteří měli to „know“ a jiní zase věděli to „how“, tak to logicky dali dohromady. Nebo možná neměli ani to, ale chtěli si na to přijít sami a dělat si to po svým. Nebo toho měli naopak mnohem víc nežli jen „to“, a potřebovali „to“ nějak vyjádřit způsobem jim vlastním. Už je to pár let a není vlastně zas až tolik důležitý, jak že se to vlastně tehdy všecko sešlo. Zásadní je, že se to vůbec takhle pěkně sešlo a hlavně že se to schází dál a funguje doteď, a to lépe, než by byl kdo kdy asi očekával či dokonce rozumně předvídal.
Ta serigrafie, abych nezapomněl, to je samozřejmě ten sítotisk, abychom si rozuměli. „Technika přenesení barvy na potiskovaný materiál přes šablonu.“ Zdálo by se, že je to technika poměrně nedávná neboli moderní, vezmeme-li v úvahu, že jejími největšími propagátory v umění byli lidé jako jistý Andy Warhol, Robert Rauschenberg či Roy Lichtenstein, kteří skrze ni přivedli na svět něco nového a kteří zkrátka „proměnili citace a reflexe současného vizuálního světa do nových obrazů a společnosti nabídli zrcadlo vytvořené stejnými prostředky, které sama používá“. Na druhou stranu v dnešní digitální a zrychlené době může tato technika působit (a působí) do jisté míry archaicky, stejně jako řada dalších řemeslných dovedností či postupů, a to nejen ve světě grafického umění. Tak už to ale na tom světě žel chodí.
O historii a současnosti serigrafie by se ale dalo psát dál a dál. My se vraťme do onoho sklepa, kde si ti čtyři v roce 2012 vzájemně vyznali lásku k nedigitálnímu tisku, oblečení umazanému od barev a práci ve špatně větraných sklepních prostorách, kterou ještě k tomu ocení jen hrstka umělecky založených jedinců (a to ještě ne všech), a přísahali věrnost dokonalým nedokonalostem z této techniky vyplývajícím. Vezmeme-li v úvahu, že na poli výtvarného umění a tisku nebyli žádnými nováčky, tak to zas tak překvapivé není. A vlastně nás ani nemůže překvapit situace současná, kdy se studio Analog Bros stalo jakýmsi hubem – nemám teď ale na mysli ta místa, kam lidé nového typu jezdí, ehm, pracovat na elektrických koloběžkách a kde teče proudem ta nejkyselejší káva, promiňte, spíše si představte takový obývák s terasou, kde kafe chutná jako… kafe a cigarety jsou dovoleny. Kam se občas chodí jen tak posedět. Kde na jedné straně nuselského domu vejdete dveřmi s nápisem 44” print, kde můžete potkat spoustu současných výtvarníků či fotografů, perfekcionistů nechávajících si zde svá díla zvěčnit na nejkvalitnějších materiálech tím nejlepším digitálním tiskem, netušíce, že kousek pod nimi se uctívá jiný bůh, bůh šotek, v jehož světě nedokonalost velebena jest. Kde za rohem toho samého domu najdete základnu hudebního a knižního vydavatelství BiggBoss se vším, co k němu patří.
Jeden by si možná mohl říct, že to je náhoda či co, nebo že tyhle dva vchody a organizace v nich sídlící a lidé je provozující spolu nesouvisí. Nemohl by se ale více mýlit. Tyhle dva zdánlivě nesouvisející vchody jsou totiž ve skutečnosti spojeny tajnou chodbou – a právě tam by jeden našel (pouze v doprovodu zkušeného podzemního průvodce) labyrint podzemních laboratoří a výroben Analog Bros. A není to vlastně jen ta chodba, která je spojuje, jsou to i společné projekty, z nichž můžeme vybrat ten nejaktuálnější, tedy dotisk kolekce mikin a triček „Every man is the son of his works“, jejíž motto od Miguela de Cervantese silně rezonuje v útrobách tohoto nuselského činžovního domu a odráží se v přístupu k práci všech zde zmíněných. Je to právě tohle motto, které spojuje vydavatelství BiggBoss a sítotiskovou dílnu Analog Bros. Proto je každý kousek téhle kolekce originál a drobné odchylky jsou produktem poctivé ruční řemeslné výroby, na kterou jsou tam všichni náležitě pyšní.
Tam dole, kde se pohybují osoby v bílých pláštích s bledou pokožkou, toužící po slunečním svitu, pracující neúnavně na dalších uměleckých tiscích či textilních potiscích. Tam, kde v mihotavém světle blikajících zářivek a za doprovodu disharmonických běsnění litinových stoupaček odehrává se po každém úspěšném výtisku malý zázrak.
Howgh.