Tohle je Bomba Funk! Přečtěte si ukázku z románu Karla Veselého

KUPTE SI BOMBA FUNK V NAŠEM E-SHOPU

Kapitola Znamení doby (říjen 1988)

Někdy přemýšlím nad tím, jestli to všechno nebyl jen sen. Poblouznění mysli, které poskládalo vybájené události do nepravděpodobné sekvence. Paměť selhává, vzpomínky splývají s fikcí a já marně hledám záchytný bod. Co když ale přesto…?

Všechno to na mě působí tak skutečně a hmatatelně. I kdyby byl můj mozek sebevíc chorý, říkám si, byl by vůbec schopný vymyslet si něco takhle šíleného? Není tohle přece jen ten kýžený důkaz, že se všechno opravdu stalo?

Začíná to jednoho podzimního odpoledne. Sedím na chodbě před prezidentskou kanceláří a v zšeřelé a do ticha ponořené místnosti čekám, až přijde moje chvíle. Tlukot mého srdce odpočítává každou sekundu a můj zrak těká po obrysech stěn. Postupně mi z šera vystupují jednotlivé věci – obrazy, těžké závěsy, okna, dveře a majestátní strop s reliéfem státního znaku.

Vzpomínka na tento moment je tak silná, že už dnes vůbec netuším, co bylo před ním. Jak jsem se tam ocitl? Kdo mě pozval? Pamatuju si jen tu tísnivou nervozitu, která mi svírá vnitřnosti, a přes ni se deroucí tlumený plamen očekávání a natěšenosti na to, co přijde. Nedočkavost z blížícího se setkání se samotnou hlavou našeho státu. Se samotným prezidentem!

Jaká to nepopsatelná pocta pro obyčejného produkčního malého klubu na kraji hlavního města. Lidé jako já se s člověkem, jako je on, přece nepotkávají. Na jedné straně můj malý bezvýznamný život ana té druhé život člověka, před něhož dějiny postavily tolik závažných rozhodnutí, a on je vždy spolehlivě vyřešil ke spokojenosti pracujícího lidu.

Nemám právo se s ním srovnávat ani kráčet v jeho šlépějích. Smím jen súctou zkoumat jeho kroky a čerpat znich poučení. Až do této chvíle jsem neměl tu čest se s ním setkat osobně, přesto jsem měl pocit, jako kdyby mi byl nablízku celý můj dosavadní život, celých třiadvacet let.

Vlastního otce jsem poznal velmi málo, a tak to byl ten hrdý muž z obrazu na stěně školní třídy, k němuž se upínaly mé prosebné pohledy. Asi to bude znít troufale, ale byl to on, kdo se stal mým náhradním otcem. Vždy moudrý, starostlivý a dodávající svému synovi pocit bezpečí a přesvědčení, že všechno je tak, jak být má.

Teď jsem mu měl stanout tváří v tvář. Bál jsem se, že olbřímí úcta, kterou k němu chovám, utrpí přímým pohledem na stárnoucího muže, který možná nebude tak bystrý a vševědoucí, jak jsem si ho maloval. Přece jen toho roku oslavil pětasedmdesáté narozeniny, a to už je věk, kdy máte právo na úbytek sil a stáří se definitivně hlásí o vládu nad vaším tělem.

David Böhm & Jiří Franta

Jenže mé obavy byly zcela plané. V kanceláři byl skutečně ten muž z mých představ, ten, k němuž jsem vzhlížel s nekonečnou důvěrou. Když mě sekretář konečně vyzval a já z šera čekárny vstoupil do prosvětlené místnosti, stál u okna, zády ke mně, významně rozkročený a s rukama za zády. Pootevřeným oknem pozoroval město pod sebou.

Byl to nádherný výjev. Vypadalo to, že shlíží na celou zemi. Stačila by ale jen nepatrná změna perspektivy, aby bylo vidět, že celá strana a stát leží na jeho rozlehlých ramenou, celý těžký i lehký průmysl, školství, zdravotnictví i zemědělství, veškeré štěstí pracujícího lidu, dělníků, rolníků i inteligence, celý národ měl na svých bedrech, a přesto stál zpříma.

„Čest práci, Jiří,“ řekl pevným hlasem. Jeho sekretář mi ukázal, abych si stoupl na běhoun, který vedl k preziden-tovu stolu. Měl jsem podle protokolu pozdravit jako první, ale úžasem z toho výjevu jsem oněměl. „Čest práci, soudruhu prezidente,“ vymáčkl jsem ko-nečně ze sebe. Otočil se, ale jeho tvář jsem pořád neviděl, protože ji zakrýval stín. „Sedněte si, prosím,“ řekl a ukázal na křeslo polstrované sytě červeným sametem. V jeho češtině byl ještě cítit slovenský přízvuk, měkký jako duchna, a občas mu i naskočilo slovíčko z jeho mateřštiny.

Kancelář byla překvapivě malá, avšak útulná. Kromě masivního stolu stály podél dvou stěn vysoké knihovny. „Děkuji, že jste přišel, Jiří. Mám pro vás jeden úkol.“ Konečně jsem spatřil jeho tvář. Byl v ní zapsán nesnadný život plný boje a tvoření. Nevnímal jsem detaily, bral jsem jeho tvář jako celek, jako ikonu, v níž rozeznávám obecně známý symbol, který mě doprovázel od útlého mládí.

„Vy jste studoval současnou buržoazní hudbu, je to tak?"
„Ano, soudruhu prezidente. Moje disertační práce byla věnována kapitalistickému rocku. Dostal jsem za ni vý…“

Zastavil mě pohybem ruky. „Trochu zvláštní téma na Ústavu marxismu-leninismu…“
Sedl si ke stolu a znovu se dostal do jiného lomu světla. Ta tvář! Tisíckrát již viděná na oficiálních portrétech, fotkách a v televizi. Byla táž, a přece jiná.

„Dovolím si nesouhlasit. Vykořisťování dělnické třídy uměním, zatmívání jejího pravého vědomí falešnými obrazy přece bylo již tématem samotného Karla Marxe. I Vladimir Iljič Lenin o tom napsal spis, bohužel za jeho života nevydaný.“
„Vím, vím, samozrejme,“ řekl a pohledem mě navedl na obrovskou stěnu knihovny. Sebrané spisy Karla Marxe stály v nejvyšší polici, hned pod ním byly v rudém přebalu kompendia Leninova i s dodatky. „Sledujete i naši současnou dělnicko-rolnickou hudbu?“
„Zajisté. Pracuji jako referent v Kulturním domě v Kobylisích. Jezdí k nám skupiny z celé republiky.“
„A co jim říkáte?“

„Těžko je mohu hodnotit jako celek. Někteří nejsou špatní…“
„Nejsou špatní, říkáte… Vidíte…“ Na chvíli se odmlčel. „Nejsou špatní… To tedy znamená, že by mohli být mnohem lepší? Je to tak?“

Přikývl jsem, protože nic lepšího mě nenapadlo. Udělal krok k oknu a znovu se podíval na město pod sebou. Naskytl se mi pohled na jeho vrásčitý krk, na němž držela hlava s obrovskou mozkovnou, která jako by přetékala zlebky až do obličejové části hlavy.

Byl už skoro plešatý, proto byly dobře vidět kontury na-pnutých kostí držících ze všech sil jeho bobtnající myslivnu. Představoval jsem si, jak to v mozkové hmotě uvnitř divoce bublá a z gejzírů pulzujících neuronů se vynořují revoluční myšlenky. Tady se rodí všechny ty báječné ideje?

„Něco se chystá, Jiří.“

Náhle se otočil a já jsem viděl, jak jeho tvář zesinala. „Protistátní živly se šikují k útoku a tento-krát to nebude jen tak nějaká konfrontace na náměstí, žádný nepořádek, který bychom mohli smýt vodními děly. Mobilizují své síly a obsazují důležité pozice. Mezi mladými se šíří nebezpečné ideje a všechno samozrejme platí ten proradný Západ. Je to jako v osmašedesátém, a pokud to nezastavíme, bude se socialismem ámen.“

Bylo ticho. Nevěděl jsem, co říct. Tušil jsem, že stav je vážný, ale že až takhle, to mě nikdy nenapadlo. Vždy tu byli lidé, kteří nechtěli jít v jednom šiku se stranou a s pracujícím lidem, podivné živly, které si nevážily věcí, jichž jsme společně dosáhli. Věční kritici, kteří mají jen slova, ale chybí jim činy, pochybovači a kverulanti.

„Mládež stojí na naší straně, soudruhu prezidente. Jsem o tom přesvědčen, každý den se s nimi setkávám a nezpozoroval jsem ani náznak…“
„Milý Jiří, to, čo hovoríte, je hezké,“ usmál se, „jenže s mládeží je to komplikované. Velmi snadno se dostane do špatného vlivu. Stačí jedna ideologicky vadná kniha nebo píseň a takový mladý člověk začne být nejistý ve svých názorech, začne pochybovat. Jestlipak víte, že se snížil počet nových členů SSM?“

„Ze střední školy vychází slabé ročníky…“
„Ne, Jiří. Tentokrát to není slabý ročník, ani nic podobného. Dnešní mládeži chýba revoluční nadšení. To je to!“ řekl rázně a zadíval se mi do očí. V jeho pohledu byla velká síla a zápal. Věci, které říkal, ho opravdu trápily. „Já si pamatuji padesátá léta, těsně po revoluci. Tehdy ještě nic nebylo vy-hráno, nepřítel byl pořád nablízku astačilo málo avšechno by přišlo vniveč. Ale byla to tehdy komunistická omladina, která vybudovala nový stát. Udělaly se chyby, jistě. Já sám jsem na ně doplatil, ale práce této generace, to je něco nezpochybnitelného. Bez ní bychom dnes byli jen jednou ze spolkových zemí západního Německa. A jestlipak víte, co si z té doby pamatuji nejsilněji, milý Jiří?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Písně. Zpívali jsme je od rána do večera. To ony v nás probouzely revolučního ducha a zaháněly temné vzpomínky na okupaci. S nimi se nám všem lépe pracovalo i odpočívalo. Psali je nejlepší muzikanti, kteří přežili válku, atexty zase naši nejlepší dělnicko-rolničtí básníci – Kundera, Kohout nebo Kainar. Kdykoliv si dnes některou z těch písní zabroukám, až mi prebehne mráz po zádech! A znovu mám chuť jít na patnáctihodinovku do ocelárny nebo na chmel!“

Vzpomínky na mládí mu změnily náladu. Jako ošlehaný voják ale věděl, že na sobě nemůže nechat nic znát.

„A Jiří, když se podíváte na dnešní mladé… Co ti? Zpívají si?“ Polil mě mrazivý pot. Kam nejvyšší představitel státu podobnými otázkami míří? A proč si mě vůbec pozval? Nečekal, až něco řeknu, a odpověděl si sám.

„Když tu mám delegaci svazáků, všichni mají nažehlené košile a kravaty, ale v obličejích mají prázdno. Chybí jim radost, chybí jim nadšení. Moc rád bych věděl, co celé ty dny dělají. Vysedávají na schůzích, rokují, sestavují usnesení a hlasují. Nejspíš. Jako by jim ani nedocházelo, že jsou predvojom mládeže a že musí jít příkladem. To ale neznamená vysedávání na schůzích. Oni mají být nositelé revolučních tradic, ale místo toho jen nosí uniformu a využívají privilegií, kterých jsme jim dali. Mají agitovat, ale iritují. Měli by své vrstevníky nutit k revoluci, a místo toho jen nudí.“

Po tváři se mu rozlila rudá barva hněvu.

„Oni si snad myslí, že už není co budovat! A že už není kde bojovat, když tu nejsme na frontě! To je ale jejich velký omyl. Válka nikdy neskončila, milý Jiří. Zuří dál, jen se neodehrává v zákopech, ale v hlavách lidí. A i tuto válku musíme vyhrát!“

Obešel stůl a zadíval se zadumaně na knihovnu.

„Nepřítel je pořád mezi námi a čeká na tu pravou chvíli k útoku, a svazáci mezitím jen schůzují a hlasují. Ve skutečnosti už ztratili kontakt se socialistickou mládeží. My ve straně jsme jim věřili, zřídili jsme pro ně fondy, protože mládí vždycky byla naše priorita. A podívej se, kam jsme to dopracovali!“

Vypadal rozzlobeně. Během své řeči několikrát bouchl pěstí do stolu. Teď vstal, obešel stůl a přistoupil ke mně.

„Jiří, oni netancují, dokonce si ani nezpívají!“ Podíval se mi do očí a já jsem instinktivně přikývl. „Dáváme těm mladým dost příležitostí, aby si uvědomili, že za všechno, co mají, vděčí straně? A co dělají oni? Poslouchají pochybnou hudbu, čtou pochybné knihy achodí do kina na pochybné filmy. My s nimi ale musíme najít společnou řeč, a když selhal Svaz mládeže, pak od čeho tu jsou umělci? Jsou dostatečně politicky uvědomělí, aby mládeži mohli říci, jak se věci mají?! Mají dostatečnou ideologickou výbavu, aby mohli předávat ty správné myšlenky?“

„Všichni přece musí projít přehrávkami a taky existuje stranický orgán pro cenzuru…“

„Přehrávky? Moc dobře vím, jak to tam chodí. Stačí se na-učit pár pouček a dostanete štempl. Problém je jinde. Tihle umělci…,“ slovo umělci snad ani nemohl říct škodoliběji, „…jsou panáci, které zajímá hlavně jejich vlastní sláva. To, že je strana pěkně platí, jaksi často zapomínají. Jejich písně, to je samá láska, blabla, já ji miluju, ona mě nemiluje, jenže to nám výkon v továrnách nezvedne. Anebo je to jakási dekadentní póza, a tak krmí ďábla naším masem. Nedávají mládeži žádné socialistické príklady, tudíž se nemůžeme divit, že jsme tam, kde jsme.“

„Někteří jsou u mladých populární…“

“Protože nic jiného tu není! Měli jsme si dávat větší pozor. V Číně soudruzi provedli při kulturní revoluci velké čistky a dneska vidíme, že mají obrovské úspěchy. Tady je ale na podobnou akci již pozdě. Pár skutečně rebelantských umělců jsme odstranit museli bez milosti, ale ten zbytek? Škoda mluvit. Všichni ti napomádovaní zpěváci v sáčku módního stři-hu a zpěvačky v roztrhaných džínách… Jiří, vždyť oni jsou možná nebezpečnější než Kryl a Hutka dohromady. Mohli bychom je zavřít za stupiditu a bez otálení přivést na scénu další generaci bavičů. Jenže ti nejsou o nic lepší.“

„Jsou tady přece ještě…“
„Není už nikdo, Jiří! Řeknu vám, kdy se tvoří elity, kdy se rodí ideje, kdy se rozhoduje o budoucnosti… Studoval jste Leninovy spisy?“
„Samozřejmě…“
„Pak znáte tu základní poučku dialektiky, že kvantita se mění v kvalitu a kvalita se zase zpátky rozmělňuje v kvantitu…“
„Jistě…“
„Jiří, dnes už víme, že vnaší revoluci byly chyby, aty chyby nás tíží při naší cestě do lepší budoucnosti. My tady na ústředním výboru si tyto věci uvědomujeme, protože je sami vidíme nejlépe. Mohou za ně naši otcové, ale nebylo by správné je za ně vinit už proto, že nebýt jich, nebylo by tady vůbec nic. Oni stvorili všetko a chyby, které udělali, jsou jen důsledkem toho, že jejich stvorení bolo tak radikální, že na mnoho věcí prostě nemohli myslet. A my teď neseme na na-šich bedrech chyby svých otců. Rozevírají nám propast mezi ideály socialistické revoluce a skutečným stavem naší spo-lečnosti, a naším úkolem je znovu vrátit socialismus do reality, mezi lid. Chápete mě?“

„Tak trochu…“

„Príliš sme sa venovali, abych tak řekl, materialistickým ohledům lidské existence. Znárodňování, stavby továren, bytů, to všechno bylo nutné a podařilo se nám to. Jenže jsme zapomínali, že člověk také prožívá a přemýšlí. A tam jsme si nepočínali zrovna obratně. Je prostě potřeba udělat revoluci novou. Nic neuspěchat, být pečlivý, ale důsledný a radikální, a vypořádat se tak projednou s těmi chybami. Doufám, že mi rozumíte?“

„Soudruhu prezidente, omlouvám se za svou natvrdlost… Ale pořád netuším, jakou roli bych v tom měl hrát já?“
„Jiří, buďte trpělivý a poslouchejte dobře, co říkám. Já vím, že tu jsou mladí lidé, kteří pořád ještě vědí, co to je socia-listická revoluce, a dýchají pro ni. My ve vedení strany už ne-jsme nejmladší, a proto jsme se rozhodli povolat do zbraně ty nejschopnější muže a ženy z mladší generace. Vy jste jedním z nich. Žádný usoplený úřednický svazá-ček, ale muž činu. Četl jsem váš spis a musím říci, že mi jeho esprit připomněl vlastní mládí. S takovými, jako jste vy, má naše revoluce ještě naději!“

Z té nečekané chvály jsem začal rudnout. Nedal mi ale příležitost opájet se štěstím dlouho. To, co následovalo, mi totiž vyrazilo dech.

„Vy, Jiří, sestavíte dělnicko-rolnickou rockovou kapelu, která by vrátila do naší socialistické kultury ten pravý revoluční duch a mládež zase obrátila na naši stranu.“

Mlčel jsem a ticho těžce odkapávalo. Nemohl jsem najít slova.

David Böhm & Jiří Franta

A tak on promluvil za mě: „Hudba samozrejme musí mít ten správný ideový náboj, ale zároveň musí být veselá a dávat lidem radost. Socialisticky pracovat, socialisticky žít a socialisticky se bavit, říkáme odjakživa. Nebude to lehký úkol, ale vy jste mladý a angažovaný a máte naši plnou důvěru.“

Nebyl jsem schopen vydat ani hlásku. Chvíli jsem popa-dal dech a v hlavě mi bušily stovky bucharů. „Já… nejsem si tak úplně jist…,“ začal jsem koktat. Prezident se usmál a podíval se mi do očí. „Soudruhu, žádný strach. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale vy jste muž na svém místě. Sledovali jsme vás dlouho a víme, že jsme nemohli zvolit nikoho lepšího.“

Ta slova mě trochu uklidnila. Když mi věří on, není důvod, abych si nevěřil já sám.

„Postavíte funky kapelu, ať to stojí, co to stojí, a ta kapela vydá úspěšnou desku a zahraje na příští spartakiádě na hlavním pódiu,“ řekl. Neznělo to jako rozkaz, spíše jako kdyby nahlížel do budoucnosti a konstatoval něco, co se už vyplnilo, jen proto použil budoucí čas. S tím jsem se nemohl přít.

„Ano, soudruhu prezidente,“ hlesl jsem.
„Vynasnažím se. Udělám to.“

Prezident se ke mně otočil, jako kdyby ještě na něco čekal.

„Udělám to,“ řekl jsem ještě jednou a snažil jsem se, aby to tentokrát znělo mnohem odhodlaněji.
„Tak se mi líbíte, Jiří. Na vás je vidět, že pořekadlo o tom, že jablko nepadá daleko od stromu, nelže.“

Zdálo se mi, že má audience je už u konce, ale ten nepřímý odkaz na mého otce jsem prostě nemohl přejít. Nedalo mi to.
„Soudruhu prezidente, jestli se mohu zeptat. Vy jste znal mého otce?“

„Samozrejme, bol to výtečný odborník na aplikovaný marxismus-leninismus a v mnohém byl velmi vepředu. Dokonce tak vepředu, že jsme jeho myšlenky na ústředním výboru začali chápat až po jeho smrti. Předpokládám, že nejste zcela obeznámen s jeho akademickou činností.“
„Víte, otec mi nevěnoval mnoho času,“ vyhrkl jsem, abych vzápětí zalitoval zbytečné otevřenosti.
„Nesmíte mu to mít za zlé. Byl z těch otců, kteří se rozhodli vybudovat lepší společnost a osud příštích generací mu byl bližší než výchova vlastních dětí. Ale ta oběť nebyla marná. Právě jeho bádání nás přivedlo na myšlenku, že něco je špatně.“
„To jsem netušil…“
„Jiří, nyní vám svěřím dva spisy, jejichž existence spadá pod nejvyšší stupeň utajení. Kdyby se dostaly do nepovolaných rukou, mohla by z toho vzejít katastrofa nedozírných rozměrů. Vy si je ale nutně musíte prostudovat. Už proto, že jeden z nich napsal váš otec.“

Podal mi naditou obálku zapečetěnou voskem s prezidentským znakem. Držet něco takového v ruce bylo opravdu neobvyklé. Slíbil jsem, že spisy pročtu, stejně jako další materiál obsažený v obálce. Pochopil jsem, že prezi-dent nemá čas na technikálie – ty se mnou pochopitelně budou řešit jeho podřízení. On ale bude z odstupu dohlížet na každý můj krok.

„Máte mou důvěru, Jiří. Věřím vám, jako věřím sám sobě. Určitě se nevidíme naposledy.“

Do místnosti vešel prezidentův sekretář, který se později představil jako Pilný. Vyvedl mě z místnosti a předal mi obálku, v níž byl telefon přímo na Hrad a také kód nejvyššího pověření, který mi měl otevřít dveře na všech úřadech.

Seběhl jsem ze schodů a vyšel z budovy, a pak mě už če-kala jen cesta větrnou Prahou. Jako bych byl ale vten okamžik na úplně jiném místě, na jiné planetě. Myšlenky tancovaly vmé hlavě divoký čardáš. Zpaměti vyskakovaly jemné detaily mé krátké audience a nejzvláštnější z nich byl ten, že Husák přímo použil slovo „funk“.

Nikdy bych nečekal, že se hlava státu vyzná v novějších trendech populární hudby, ba dokonce že si přečte mou disertační práci. Neměl jsem Velkého šéfa podceňovat, napadlo mě. V jeho velké hlavě toho bylo víc, než kdokoliv z nás tušil. A pokud řekl funk, pak to bylo zadání více než přesné.

Můj úkol byl jednoznačný. Sestavit funkovou kapelu a díky ní přivést národ znovu k revolučnímu nadšení. Jak to provést? Kde začít?

Ještě cestou domů jsem horečnatě přemýšlel o Husáko-vých slovech týkajících se dnešních umělců. Nesnesla dezinterpretaci. Karel Gott, Michal David, Helena Vondráčková, to pro mě byli stylotvorní pěvci současnosti. Jim naslouchaly davy, a měli proto obrovskou moc. Dost možná větší než strana sama.

Ve válce idejí, o které Husák mluvil, to byli generálové, kteří vydávali rozkazy. Jenže, a to bylo právě to: Dávali vůbec národu nějaké rozkazy? Nebo jen tak brblali a plácali nesmysly, aby byli sami zajímaví, a osud socialistické vlasti jim byl zcela ukradený?

Jejich úkolem bylo šířit radost, pomáhat národu, aby byl šťastný v každodenním životě, ale v tomto úkolu naprosto selhávali. A proto si sečtělý Husák vzpomněl na funk. Ryčnou, životadárnou hudbu amerických černochů, která nesla ve svých písních poselství osvobození lidstva od útlaku.

Když jsem byl doma, nalistoval jsem si ve své práci jednu důležitou pasáž ze strany 25: „Co vlastně znamená ve filozofickém ohledu funk? Je to nespoutaná radost ze života, pozitivní myšlení, potěšení z jednoty všech lidí. Nejsou to snad ideály, na nichž budujeme i naši socialistickou společ-nost? Hnutí funkatýrů, jež přesahuje rámec hudby a stává se širokým politicko-občanským hnutím, jež nese ideály, které se nijak nevzdalují od ideálů komunistických. Západní levice by měla více čerpat z odkazu této subkultury, jež se zjevila v rasově segregované společnosti kapitalismu, kde diskriminace barevných menšin jde ruku v ruce s diskriminací dělníků.“

Veškerá síla funkového hnutí, a teď jsem to znovu viděl v jasných barvách, má co dělat s lidskou touhou po osvobození, míru a radosti ze života. Nejsou snad hesla socialistických vlád východního bloku totožná? Pokud máme budovat šťastnou společnost, potřebujeme šťastné lidi. A k čemu máme umění, když nás nevede ke štěstí?

Mnohé věci mi začaly docházet. Pronikal jsem do ideologického jádra celého problému, počaly se mi zjevovat kategorie, v nichž prezident Husák přemýšlel. Jako kdyby se najednou ocitl v mé hlavě a udílel mi rady, nebo se se mnou přel o detaily.

A ten Husák v mém mozku mě nabádal: „Nestačí jen postavit nějakou veselou kapelu, která bude hrát písničky, při jejichž poslechu bude lidem dobře. Tvým úkolem bude dát dohromady hudební těleso, které provede skutečnou revoluci.“

David Böhm & Jiří Franta

Hudbu není radno podceňovat, vždyť již mnohokrát roztočila kola dějin. Není se co divit, že strana si ve své vševědoucnosti vzpomněla právě na ni. Revoluce a hudba, to by bylo krásné téma na docenturu, napadlo mě. Tam, kde se dialektika dějin napíná až k prasknutí, se přece zpívají ty nejkrásnější písně. A nebyl to snad náš národ, který tolikrát šel s písní na rtech proti nepříteli?

A teď, dvanáct let před koncem druhého tisíciletí dějin, nás měla hudba vést v boji proti těm největším nepřátelům, kteří se skrývají v nás – proti lhostejnosti a nudě. Strana chce rozhýbat národ, a to nejen na spartakiádách a branných cvičeních, ale i v továrnách, ve školách a v bytech. Všude. Strana chce, aby celý národ znovu tančil dějinami a zpěvem bojoval za mír. A hrát jim k tomu bude moje kapela!

V italském diskotékovém popíku nebo v slzavých baladách není funk. Chybí tam spontánní radost, protože všechno je tam umělé, stejně jako klávesy Michala Davida nebo šaty Heleny Vondráčkové z polystyrenu. Znovu jsem přemýšlel oHusákových slovech. Návrat kpočátku, zpět ke kořenům revoluce, k padesátým létům, kdy se svět měnil před očima jen díky tomu, že národ přiložil společně ruce k dílu.

Co přišlo potom, bylo jen rozpadání původní myšlenky, rozptýlení revolučního ducha. Šedesátá léta a jeho umění experimentu obyčejnosti povýšilo průměrnost na vzor, sedmdesátá léta a všechna ta hesla jako „Dejte slovo mladým“ znamenala jen další obrovskou ztrátu kontinuity s tradicí revolučního nadšení.

Ne, nikdy jsme nebyli tak nízko jako s normalizačním uměním, které bylo umělé a plné klišé, a hlavně zapomnělo na všechny úkoly, které naše revoluce kultuře dala do vínku. Zcela odtržené od skutečnosti, vznášející se kdesi ve vakuu, produkované takzvanými umělci, jen nápodobou nápodoby, snovající umělý pseudosvět svých vadných fantazií, ve kterém se zpívá olásce, ale nemyslí se tím již žádný cit, jen umělá veteš. Pokud toto národ slyší v rádiu a v televizi, pak se učí být daleko průměrnější, než je všechno průměrné!

První dny po mé návštěvě Hradu byly více než hektické. Strana mi uvolnila ruce a na místo kulturního referenta v Kobylisích povolala jiného člověka. Dostal jsem prostornou kancelář v budově na Kampě, kde dříve sídlilo ministerstvo vnitra. Tedy dohromady tři místnosti – v jedné jsem si udělal svou kancelář, druhá byla sklad a ta třetí – největší – měla sloužit jako zkušebna. Rychle jsem prostor vybavil základním nábytkem – pracovní stůl, židle a samozřejmě hi-fi věž a reproduktory.

Skoro jsem nespal, jedl jen velmi málo a většinu času horlivě pracoval. Co jsem dělal? Nechal jsem si z bohatého archivu Ústavu pro studium buržoazního myšlení přivést spoustu starých desek. Jamese Browna, Parliament, Kool & The Gang a další kapitalistické afroamerické skupiny. Studoval jsem jejich hudbu a dumal, co z ní lze přenést do na-šeho prostředí. Hledal jsem především nějakou strategii, postup, s nímž bych mohl začít sestavovat svoje hudební těleso. Nebylo pochyb, že právě tento počáteční krok je zcela klíčový. Pokud selžu již zde, nebudu mít už pražádnou šanci svoje chyby napravit.

Pro začátek jsem potřeboval čtveřici či pětici fotogenických, energických, instrumentálně zdatných a ideově správně naladěných mladých lidí. Měla to být superskupina, a ta vyžadovala superhudebníky. Musí mít charisma jako Bootsy Collins a George Clinton dohromady, musí být nad věcí více než Prince, sveřepější než Maceo Parker a v experimentech odvážnější než Egyptian Lover.

Zároveň musí být silní v odhodlanosti k třídnímu boji jako Marx a Engels a musí umět rozeznat pravdu od lži jako Gottwald. A taky musí být krásní a nabití sexem jako správná televizní hvězda, ať už Vladimír Menšík, Brigitte Bardotová nebo Ivana Andrlová. Takových lidí, kteří to všechno budou splňovat, svět zatím věru mnoho nepoznal. Kde je v téhle zemi najdu?

Sedl jsem si do křesla a vzal si do ruky papír a tužku a dlouho přemýšlel o hudebníkovi, který by v sobě nesl všech-ny tyto vlastnosti. Bublalo mi to v hlavě a oknem z kanceláře jsem pozoroval, jak se slunný den mění v hlubokou noc.

Únavou mi klesala víčka, až jsem se ocitl na pomezí bdění a spánku, ale než jsem upadl do limbu, ještě jsem na papír napsal: Lenin. Ve snu se mi zjevil sám bolševický vůdce. Nakráčel ke mně z mlhy a promluvil: „Svět potřebuje pocítit sílu našeho odkazu! Musíš probudit revoluci ze spánku, soudruhu!“

Ráno jsem měl do sítnice pořád vypálený odhodlaný obličej největšího revolucionáře dějin. Na klíně jsem našel zápisník s jeho jménem a svému objevu jsem se zasmál. V dobrém rozmaru jsem před revolucionářovo jméno připsal ještě Funky a přidal z jako indikátor množného čísla.

Funky Leninz stálo nyní na papíře a mně došlo, že mám název své skupiny. Název, který v sobě nese sílu myšlenky první komunistické revoluce největšího socialistického národa světa a zároveň i radost, která pochází z hnutí funku. Tihle Funky Leninové – a anglický název znamená, že chtějí zasadit ironickou ránu přímo do srdce imperialistické pop music – budou kráčet v čele nové revoluce!

David Böhm & Jiří Franta

BOMBA FUNK IN FRENCH & GERMAN TRANSLATION