Unikátní dokument o Jaroslavě Brychtové je online!

PROSTOR SVĚTLU.
SVĚTLO PROSTORU.

Osmého dubna odešla ve věku 95 let do věčného světla a nekonečného prostoru legenda českého taveného skla, sochařka a sklářská výtvarnice Jaroslava Brychtová. Se svým manželem – brilantním malířem, kreslířem a profesorem Stanislavem Libenským – překreslili masivní tužkou a sochařskou špachtlí během téměř šesti dekád spolupráce obecnou i odbornou představu o tom, co sklo snese, může a dokáže. A pomohli tak výjimečnému postavení, které fenomén “českého uměleckého skla” dodnes ve světě má. Vedle děl Reného Roubíčka to byly právě jejich monumentální plastiky, které na mezinárodních výstavách EXPO v Bruselu 58, Montrealu 67 a Ósace 70 tento fenomén definovaly.

Jaroslava vyrostla ve sklářském kraji, její otec byl významný autor skleněných mačkaných figurek a pedagog železnobrodské školy. Stanislav se jako výtvarný umělec dostal ke sklu až v pokročilém věku. Tvořili tak dvojici, která znala a respektovala základní možnosti materiálu, ale zároveň nebyla přísně svázaná tradičními konvencemi. Možná právě to byl jeden z důvodů, proč se k tvorbě postavili experimentálně, vizionářsky a s velkou uměleckou i technologickou odvahou. Stáli tak u zrodu moderní verze prastaré technologie skla taveného v sochařských sádrových formách, která oproti klasickému sklu foukanému, mačkanému nebo lisovanému umožňovala vznik masivních plastik a objektů, jež se staly nepřehlédnutelným prvkem české i světové architektury druhé poloviny 20. století. Ve sklárnách v Pelechově a Železném Brodě, kde spolu žili a pracovali, překračovali nastavené limity, krotili vzpírající se materiál, jeho tíhu, křehkost, světelný výraz.

Protože pracovali mimo jiné i na velkých státních zakázkách v době komunistického a později normalizačního režimu, museli čelit i velkému ideologickému tlaku na socialistickou “reprezentativnost”. Naštestí sklu, jakožto amorfnímu a abstraktnímu materiálu a světelnému médiu, nesvědčí příliš realistický a doslovný výraz – dovolovalo tedy sklářské dvojici ideologická zadání obcházet náznakem, symbolismem a prostou materiálovou krásou. Přesto byly mnohé z jejich realizací po revoluci poškozeny nebo zničeny jakožto “přežitek” režimu. (Stěnu ze skleněných čoček, která na brněnském letišti oddělovala prostor příletů a odletů, rozbili dělníci při rekonstrukci haly kladivy. Monumentální plastika ve foyer bývalého Federálního shromáždění v Praze byla léta olepena a obestavěna sádrokartonem a poškozená. Masivní stěna bývalého vstupního vestibulu stanice metra Národní s názvem “Kontakty” by při stavbě nákupního centra také vzala za své, kdyby ji rodina paní Brychtové neodkoupila a nezachránila. Po skleněných stélách a dalších plastikách z nedávno zbořeného Hotelu Praha se prostě po kellnerovsku slehla zem.)

“Sklo rozšiřuje svět. A přitahuje ho.”

V červenci 2010, již po smrti Stanislava Libenského, pořádal americký sklářský výtvarník a teoretik Charles Parriott v Seattle Art Museu třídenní mezinárodní konferenci “Ženy ve skle”, kam byla Jaroslava Brychtová pozvána jako hlavní host. Při té příležitosti oslovil kameramana Jiřího Málka s prosbou natočit s českým štábem o Jaroslavě a její práci krátký filmový medailon, který bude její přednášky doprovázet. Vznikla tak dokumentární báseň “The Space of Light” – meditace o sklu jakožto médiu ovládajícím a přetvářejícím prostor a světlo, postavená na rozhovorech s Jaroslavou, záběrech plastik a objektů natáčených ruční kamerou “z pohledu přistupujícího diváka” a elektronické hudbě Ondřeje Anděry. Kromě zmíněné konference, několika víceméně soukromých nebo odborných projekcí a retrospektivní výstavy v pražském DOXu nebyl film veřejně nikdy k vidění. Uveřejňujeme ho nyní jako vzpomínku a poctu jedinečné umělkyni, jejíž odchod ze světa bohužel proběhl běžnými médii pouze okrajově a bez velkého vzruchu.
S úctou a díky za všechnu tu odvahu a krásu.

To, že film uvádí právě BiggMagg, není úplná náhoda. Jeho tvůrci jsou s BiggBoss tvorbou a aktivitami dlouhodobě propojení.
Kameraman a spolurežisér filmu Jiří Málek je podepsán pod mnoha hudebními klipy kapel PSH a WWW a stál za kamerou úvodní znělky televizního cyklu Kmeny a dílu “Hackeři”.Také je jedním ze zakladatelů skupiny TOW, platformy, kde se všichni tito tvůrci poprvé setkali, a která se na tomto dokumentu producentsky i umělecky podílela.
Režisér filmu JQr je autorem queer kapitol v knihách “Kmeny” a “Kmeny 90”, režíroval dokumenty “Skinheads” a “Tuning” z kmenové série a hrál jednu z postav v klipu “Rok PSH”.
Autora hudby k filmu – Ondřeje “Sifona” Anděru ze skupiny WWW – asi není třeba čtenářům ani představovat.
Originální obal k dvd edici pro konferenci v Seattle navrhoval Vladimir 518.

Autor článku: JQr