Král je zpátky! Videohra Doom Eternal je nářez ze staré školy

Už když společnost Bethesda vydala v roce 2016 jakýsi restart série, bylo znát, že má se značkou Doom velké plány a nedrží si ji jen jako „imidžovku“. A jakkoliv Bethesda schytává posměšky za sem tam podivné produkty, jako ikstý port Skyrimu nebo blamáž v podobě hry Fallout 76, za Doom Eternal si zaslouží líbat nohy. Takhle má vypadat návrat klasiky.

Doom Eternal je řezničina ze staré školy. Dává vzpomenout na doby, kdy střílečky byly jenom o střílení, kalužích krve a proděravěné hrudi nepřátel. Nezdržuje hráče žádným sofistikovaným příběhem, Zemi napadly pekelné legie, tady máš brokovnici, hrdino, a běž. A hrdina běží a střílí a běží a střílí a vy se u toho potutelně usmíváte jak u starých dobrých béček s Arnoldem.

Hra celou dobu nesundá nohu z plynu, stále se ženete nepřátelům vstříc, stále nějakým způsobem vylepšujete buď své schopnosti nebo zbraně a užíváte si zběsilé tempo. Chvíli trvá, než se do toho člověk dostane. Bývá zvykem, že ve střílečkách náboje a lékárničky nacházíte různě poschovávané po levelech, tady ne.

Tady náboje získáváte tím, že nepřítele rozříznete motorovkou, zdraví si dobíjíte tzv. glory kills, tedy finišujícími útoky nablízko, kdy někomu zakroutíte krkem, někomu vyrvete končetinu a vrazíte mu ji do oka. Zní to nechutně a Doom Eternal opravdu brutální je, ale není to nechutnost na efekt. Je to brutalita starých akčních filmů, na kterých se rodila moderní popkultura a Doom Eternal je jen posledním článkem tohoto řetězce.

Kromě toho, že se furt něco děje, je stále na co koukat. Hra má promyšlený level design, mapy nejsou hloupá běhačka na ose start cíl. A vypadá to nádherně! Od modelů nepřátel, na kterých je vidět každý zásah, přes architekturu staveb až po vypiplané skyboxy na obzoru, vše tu do sebe skvěle zapadá a každou lokací se dá kochat. Kdyby na to byl čas.

Díky chybě ve hře se můžete propadnout i pod peklo. Foto: Jarda Konáš

Navzdory výše vyřčenému není ale Doom Eternal bezmyšlenkovitá hra a už vůbec není lehká. I na nejnižší obtížnost dovede potrápit, většinou ovšem ne silou nepřátel, ale ztrátou orientace v hektických přestřelkách.

Pro někoho bude nezvyk i doplňování munice a zdraví skrze výše zmíněné glory kills a motorovku, stačí, abyste ve snaze přežít postříleli všechno okolo sebe a máte problém, protože není, z koho si doplnit potřebné věci před další přestřelkou. Zní to na střílečky možná netradičně, ale funguje to velmi dobře. Jen je třeba naučit se to hlídat.

Bohužel Doom Eternal není úplně bez chyb. Skákací pasáže jsou občas jen a pouze frustrující, stačí se podívat špatným směrem a už skáčete vstříc smrti. V Tomb Raiderovi by to byla zábava, ve first person střílečce je to podivná nadstavba, která když se nepovede dotáhnout, tak hře spíš škodí. Narazíte i na technické problémy a bugy, párkrát se mi stalo, že jsem skočil někam, kam hra s pohybem postavy nepočítala a bum ho, najednou jsem „ve voidu“, tedy mimo oblast původní mapy a padám stále dál a dál do prázdna. To jsou ovšem problémy, které vyřeší dva tři technické patche a za pár týdnů tato má slova už vůbec nemusí platit.

Nemá smysl to okecávat. Doom Eternal je výtečná hra. Bethesda nám (nebo spíš konkurenci) názorně ukazuje, jak se pečuje o kultovní značku a přináší téměř dokonalou hru pro milovníky oldschoolových singleplayerových stříleček, kterých se dnes, v době popularity battle royale a streamerů všech těch Fortnitů, zoufale nedostává. Doom kdysi nabízel absolutní akční uvolnění. A až tady za doprovodu cákanců krve a lupnutí přetržené svaloviny vyrvete prvnímu kakodémonovi oko z důlku, vděčně si uvědomíte, že toto absolutní akční uvolnění díky Doom Eternal prosáklo i do roku 2020.