Kokain se stal drogovým pivem. Jaká je historie české narkomanie?

„Už od mala jsem žil trochu jinak,“ říká Dan Horyna, kterému se pro jeho lásku k tvrdé hudbě sedmdesátých let přezdívá Zeppelin. Jsme v jeho bytě na pražském Pankráci, Dan sedí v křesle, za kterým se přes balkon rozprostírá pohled na Kavčí hory, pijeme černou kávu a bavíme se o útlém dětství, jež prožil přinejmenším netradičně. „Většinu předškolního věku jsem strávil v Číně, kam otec pracovně odjel. Rodiče byli vytížení a brácha chodil do školy. Takže se o mě starali Číňané, kteří mě vodili do císařského Zakázaného města, protože dětská hřiště tam tehdy neexistovala,“ vzpomíná Dan Horyna na léta, která si pamatuje především z vyprávění a fotografií.

Učení buddhismu dalo před lety Danovi nový impulz do života. „Bylo mi 45 let a ocitl jsem se v Červeném Dvoře,“ popisuje dobu, kdy se dostal do léčebny, které nikdo neřekne jinak než Červeňák. „Za sebou jsem měl dva pokusy o sebevraždu, život v troskách, rodinu před rozpadem, byl jsem úplně sám a do toho občas smažil,“ vzpomíná. Zpěvák, známý především z angažmá v metalových kapelách Vitacit a Merlin, zažil na začátku 90. let totální existenční propad. V Červeném Dvoře mu diagnostikovali spirituální krizi, což v překladu znamená, že mu život nedával smysl. A z velké části za to mohl právě pervitin.

Narkomanem z nudy
Říká se, že Dan Horyna patří k první generaci českých narkomanů, podle něj je to ale složitější. „Ta úplně první generace se objevila už na sklonku šedesátých let,“ upřesňuje historii české narkomanie. Malá skupinka lidí se tehdy rozhodla šeď a těžkopádnost režimu narušit drogovými experimenty. „Brali pilulky jako Fenmetrazin, silnější Dexfenmetrazin, Yastil, který se používal k léčbě astmatu, nebo Trifenidyl, což byl příšerný halucinogen,“ jmenuje léčiva více či méně dostupná v nemocnicích a lékárnách, která tuzemští drogoví pionýři zapíjeli alkoholem.

Svoji generaci Dan Horyna charakterizuje jako průkopnickou. Nastoupili na začátku 70. let a běžná nabídka léčiv jim nestačila. „Pod vlivem Woodstocku a generace hippies jsme se rozhodli, že chceme opravdové drogy. Po nějaké rešerši jsme zjistili, že v domácím prostředí lze vyrobit pervitin a brown, což je opiát ještě silnější než heroin,“ vzpomíná. Vyrobit doma drogu si žádá určitý intelektuální potenciál, který mezi nimi podle Horyny existoval: „Byli jsme děti z dobrých rodin, studovali jsme dobré školy, dokonce mezi námi byli i synové prominentů tehdejšího režimu.“

Právě díky studiu na vysoké škole se mladí bohémové dostali v univerzitních knihovnách k potřebným chemickým patentům. Než látka dostala finální podobu, vzalo si to období pokusů a omylů. „Nějaký hlupák by to mohl vymyslet a zrealizovat jen těžko,“ tvrdí Horyna.

Jedním z hlavních důvodů, proč se vydali do neprobádaných vod, byl právě komunistický režim. „Nebyl to přímo protest, jen jsme měli odvahu vyrazit vlastním proudem. Chtěli jsme se od toho odrhnout mentálně, což šlo jinak velmi těžko,“ vzpomíná na tuhou atmosféru, kterou s sebou přivezla okupační vojska SSSR v roce 1968. Každý tehdy musel být zaměstnán, a pokud neměl v občance příslušné razítko, mohl si jít sednout za příživnictví. „Když jsi dopoledne zapadl do hospody, policajti tě hned lustrovali,“ vzpomíná.

Doba byla sešněrovaná a existovalo jen málo způsobů, jak se z ní vymanit. Výjimkou nebyly ani koncerty, které automaticky poutaly pozornost státních orgánů. „Rockové zábavy většinou pořádali Sokolové a každý větší koncert probíhal jedině za asistence policajtů a tajnejch,“ vzpomíná Dan stále trochu v rozčílení. Díky režimu se ale lidé v jistém smyslu slova semkli. „Všichni jsme se znali osobně. Zajímala nás západní kultura, chodili jsme do Filmového klubu v Klimentské nebo do Illusionu na filmy, které nebyly běžně k dostání,“ říká a jmenuje výstavy, přednášky, a nakonec i hospody, kde se s partou scházívali. „Není to jak dnes, kdy smaží kde kdo,“ upozorňuje na jistou „výjimečnost“ tehdejších poměrů.

První var
Pervitin je typicky českou drogou, rozšířila se i za hranice republiky a na drogové scéně představuje zásadní problém. Pamatuje si Dan samotný tehdejší „vynález“ pervitinu? „To šlo trochu mimo mě, vrcholově jsem sportoval a byl jsem docela slušný student uměleckoprůmyslové školy,“ říká o první polovině 70. let. „Ty lidi znám, ale samozřejmě je jmenovat nechci.“

Pervitin nejdřív pili, to se ale brzy ukázalo jako nepraktické. „Strašně to rozežíralo ústa a sliznice, takže jsme z důvodu diskomfortu začali hledat jinou formu aplikace,“ popisuje Horyna nepříjemnosti. Nakonec vařiči přišli na krystaly, které se daly kouřit z alobalu nebo šňupat. Dan byl mezi prvními, kteří pervitin zkusili nitrožilně. Narkomani rádi tvrdí, že se jedná o nejčistší a nejefektivnější způsob aplikace, první generace se inspirovala v Holandsku, na které měla vazby přes emigranty.

Úplně první zkušenost s pervitinem si Dan odbyl na rockové zábavě v Hrnčířích. „Jako vrcholový sportovec jsem měl spoustu energie a tančil tak divoce, až jsem upoutal pozornost Freuda, což byl jeden z prvních autorů pervitinu.“ Lahvičku s průhlednou tekutinou Horyna nejdříve odmítl, nakonec ale podlehl a do pití si nalil pár kapek. Pár kapek, které zásadně ovlivnily celý jeho život. „Bylo to neuvěřitelné, najednou jsem měl pocit, že rozumím celému vesmíru, byl jsem absolutně neomezený,“ vzpomíná Horyna a dodává, že stavy, kterých dnes dosahuje pomocí meditací, mu tehdy uměle navodil pervitin.

Zní to inspirativně, podle Dana ale pervitin není kulturní drogou. Jeho život se dá rozdělit na období čistá a období prosmažená, hudebně aktivní roky přitom víceméně kopírují léta bez drog. „Pod vlivem pervitinu jsem vystoupil jen jednou a bylo to tak příšerný, že už jsem to nikdy neudělal,“ přiznává Dan. Na pervitinu měl pocit, že jeho výkon je úžasný, realita byla přitom opačná. „Když chceš dělat dobrou muziku, fyzicky ji hrát, nemůžeš u toho smažit,“ říká Dan a nevypadá, že by ho něco přesvědčilo o opaku.

Jediná tvůrčí činnost, jíž byl na pervitinu schopen, bylo psaní prózy. „Byly to takové prazvláštní útvary, imprese, které člověka nakopávaly.“ Na pervitinu napsal například Žoldáky zla, kteří dokonce vyšli v Kanadě u Josefa Škvoreckého. „Mělo to hlavu a patu, ale jak s tebou ten perník letí, souvětí mají přes půl stránky a porozumí jim tak pět lidí ze sta,“ vzpomíná na svou literární činnost.

Když se ho zeptáte, jestli mu pervitin bránil v hudební seberealizaci, má jasno: „Mně to bránilo v realizaci všechno! Žil jsem dva paralelní životy, jeden civilní a v druhém jsem potají fetoval. Styděl jsem se za to, skrýval jsem to, byl jsem paranoidní, ani ryba, ani rak,“ líčí překotně. Pak se odmlčí a po chvíli pokračuje: „Tenhle dvojí život se dá stíhat rok, maximálně dva. Pak už jsi tak vyjetej, že na to všichni přijdou a musíš s tím něco dělat.“

Podle jednoho z nejstarších českých narkomanů pervitin není rozhodně droga, která by se dala propojit s ucelenou tvůrčí činností. „Musíš si uvědomit, že metamfetamin byl vytvořen bez jakýchkoli klinických testů pro vojáky ve vypjatých situacích. Vznikl v Japonsku pro japonské letce kamikadze. To není droga, která by patřila do kulturního života. Dělá z tebe zabijáka bez pudu sebezáchovy,“ říká nekompromisně.

Dobře, existovaly tu ale nějaké další drogy, u kterých se o propojení s hudbou mluvit dá? „Byly tu víceméně jen houbičky, které spolu s trávou zkoušeli Plastic People of the Universe, DG 307 a underground obecně. Ale s nimi jsem se nestýkal, neuměli hrát, a to mi vadilo,“ vysvětluje mimoděk, proč preferoval zrychlovače před halucinogeny. „Kapely, které se zhlédly v Led Zeppelin nebo Deep Purple, byly v podstatě pivařské,“ definuje drogu, která tmelila předrevoluční hudební scénu.

„Alkohol má jemnější a plíživější účinek, devastace mozku je ale poměrně razantní,“ definuje z pozice zkušeného terapeuta rizika alkoholu. „U narkomanů ta demence nehrozí natolik jako u dlouholetých alkoholiků,“ pokračuje a dodává, že na frak dostává především krátkodobá paměť, a to hlavně u dlouholetých pivařů a konzumentů marihuany.

Právě marihuana byla typická pro další předrevoluční partu. „Vedle undergroundu tu ještě fungovali lidé kolem Aleše Drvoty a Babaletu,“ vzpomíná Dan na průkopníky českého reggae, u nichž není ovlivnění marihuanou ničím překvapivým. „Tráva se tu pěstovala, občas někdo přivezl semínka ze zahraničí. Já měl před barákem v Bečvárech asi dvacet kytek. Dokonce mi je zalévali jezeďáci, jen se divili, že mi to nekvete,“ řehtá se Horyna.

Po sklizni kytky usušil, dovezl do Prahy a všechno rozdal. „Tráva mě nebavila,“ říká a přihazuje vtipnou historku: „Jeden muzikant tehdy pracoval jako myč oken Paláce kultury, což byla komunistická bašta. Trávu vysázel všude kolem baráku, tajní chodili okolo a nic netušili. A přitom za to byly dva roky natvrdo,“ vzpomíná na paradoxní situace totality.

Za drogy se styděli
Historie hudby zná mnoho kulturních hnutí a hudebních stylů, které byly přímo propojeny s určitou drogou. Vzpomeňme jazz a heroin 30. let, psychedelický rock a LSD v 60. letech nebo extázi a taneční hudbu 70. let. „U nás to tehdy tak nefungovalo. Ještě mě napadají Abraxas, kteří si už tehdy ujížděli na trávě. Byly to takoví zadumanci, což je na textech i muzice podle mě znát,“ odkazuje Horyna pobaveně na píseň Představa.

Když přijde řeč na stereotypní představu o divokém životě rockových hvězd, rychle mě vrátí na zem. „Ty mluvíš o světové muzice, ale my byli zavření v komunismu. Když se přišlo na to, že jsi narkoman, evidovali tě v centru drogových závislostí, což člověku strašně komplikovalo život. Nedostal řidičák, nevzali ho na školu a tak dál,“ popisuje těžký život narkomanů před revolucí. Kdo v 70. letech mezi rockovými muzikanty bral drogy, byl za bílou vránu.

Drogy přišly s revolucí
Všechno změnila revoluce, s níž kromě svobody přišel i obrovský drogový boom. „Tehdy se to absolutně rozvolnilo a na můj vkus to začalo být až moc divoké. Podívej se třeba na Vincenta Veneru a jeho psychedelické obrazy,“ míní Horyna. Podle něj tehdy „všichni jeli všechno“ a nemyslí si, že by existoval nějaký směr, který by hudbu propojoval s konkrétním typem drogy.

„Na začátku všechno válcoval pervitin a pak se sem začal dovážet z ciziny kokain. Lidi zjistili, že si ho můžou dát, a přitom jít druhý den do práce, protože je to úplně neodpálí. A dneska to berou všichni. Jdeš na večírek, kde je raut a špičky oboru, a všichni šňupou,“ charakterizuje dnešní společnost, která je k určitému typu drog celkem shovívavá. „Kokain se stal drogovým pivem. A není to jako když jazzmani ve 30. letech začali s heroinem a lidi se v nich zhlédli. To byly životní příběhy lidí, které mohly někoho strhnout, ale dnes?“ Otázkou opisuje jistou dekadenci současnosti.

V 90. letech se objevily písničky typu Medvídek od Lucie, které na drogy nepřímo odkazovaly. Existovaly podobné skladby i před revolucí? „To si nemyslím. My jsme to tehdy brali v uzavřené společnosti, budovali jsme si druhou realitu a neprezentovali jsme to veřejně. Nebylo to součástí kultury. To přišlo až potom právě třeba s Lucií, kdy se to tak nějak vědělo. Není překvapivé, že se k tomu některé kapely přihlásily,“ říká Horyna.

Myslel jsem, že umírám
Co bylo prvním impulzem, který Dana Horynu přesvědčil, aby s pervitinem sekl? „V roce 1980 jsem si šlehnul nějakou sračku. Zkolaboval jsem a dva dny ležel v kómatu na ARO, prodělal jsem zástavu srdce,“ popisuje, jak se poprvé dotkl dna. Po této zkušenosti trpěl šest let panickými ataky. V noci nemohl spát, protože měl pocit, že umírá. „Taková zkušenost tě odradí, takže jsem se toho deset let ani nedotknul,“ říká.

Celá 80. léta prožil Dan Horyna bez pervitinu, takže se mohl hudebně realizovat v dnes již legendární metalové kapele Vitacit. „Byli jsme známí, hráli jsme velké koncerty, vyprodali jsme Lucernu, ale limitoval nás status amatérů,“ vzpomíná na dobu, kdy se hudebníci oficiálně dělili na profesionály a amatéry. Druzí jmenovaní mohli hrát pouze omezený počet koncertů, limitovaný byl i honorář.

Osobní chemik
Mnoho geniálních hudebníků, například Keith Richards nebo John Frusciante, tvrdí, že kdyby jim tělo dovolilo, berou drogy dodnes. „Kdyby brali perník, neříkali by to. To je natolik devastující droga, že se to nedá vydržet. Naprosto rozloží osobnost i vnímání reality. Postupně začne docházet k toxickým psychózám, které jsou hodně nepříjemné a mohou trvat i několik let. A jestli to vydržíš, zůstane z tebe jen troska,“ má Horyna jasno a vzhledem k jeho drogové kariéře není těžké mu věřit.

„Tvrdé drogové dýchánky byly výsadou velkých kapel především v 60. a 70. letech. Bylo to propojené s hippies, kteří pomocí drog hledali nějakou spiritualitu. A většina těch slavných na to tehdy také dojela,“ vzpomíná na jména jako Jim Morrison, Janis Joplin nebo Jimi Hendrix, pro něž drogy znamenaly neodmyslitelnou součást života i tvorby.

Dan Horyna byl u organizace legendárního koncertu Rolling Stones na Strahově v roce 1990, a je si jistý, že už tehdy nebrali nic. Dlouholetou drogovou kariéru muzikantů si vysvětluje precizním přístupem. „Tuším, že Keith Richards měl dokonce osobního chemika, který mu míchal drogové koktejly s vitamíny, aby ho to moc nepoškozovalo,“ spekuluje a jako profesionální zpěvák přechází k praktické stránce věci. „Všichni zpěváci, kteří šňupali kokain, mají přepážku v prdeli. Už jsi slyšel Richardse zpívat? Nemá žádný hlavový tón,“ upozorňuje na úskalí rock’n’rollového života, který má mnohdy nezvratné následky. „Přepážku můžeš mít umělou, droga ale vyžere i sliznice, a prostě to už nefunguje,“ líčí.

Zpátky na dno
Po deseti letech se Dan k pervitinu vrátil, proč se to stalo, nedokáže přesně vysvětlit ani dnes. „Bylo to všechno dohromady,“ hledí před sebe, hledá slova, a nakonec začne popisovat jistou dekadenci porevolučních let. „Na rozdíl od ostatních jsem věděl, že komunismus padne, a když se tak stalo, bylo mi jasný, že to půjde do sraček,“ říká a připomíná, že podobně mluvil Karel Kryl a další.

„Český národ na demokracii nemá. Nejenom ti, kteří nahoře kradli, ale celá země pojala tu svobodu hrozně blbě,“ vzpomíná na rozčarování, které tehdy umocnil nepříjemný rozvod. Jeho vizionářství podle něj potvrzuje i dnešní napjatá doba. „Když jsem před dvaceti lety řekl, že směřujeme k válce, všichni mě odbyli jako apokalyptika. Jinak to dopadnout ale nemůže, naše kolektivní vědomí je úplně rozesraný,“ odkazuje na nedávnou situaci na Ukrajině.

S pervitinem začal zase roku 1996, a přestože bral jen občas, po šesti letech přišla chvíle, když už nemohl dál. „Celou noc jsem stál se zábradlím za zády a chtěl skočit,“ otáčí se a ukazuje na balkon pankráckého paneláku. „Hlavou se mi honilo, že mě první najde máma nebo že na mě budou chcát psi, úplný absurdity,“ líčí, na co myslel při druhém pokusu o sebevraždu. Do hlavy se mu neustále vtírala jedna myšlenka: Co když se člověk opravdu znovu narodí? „Tehdy jsem tomu ještě nevěřil, ale ta představa byla strašně silná. Bál jsem se, že se za trest narodím jako mrzák nebo nějak jinak, abych si to splatil,“ vzpomíná.

Právě strach z reinkarnace, v níž dnes Dan jako praktikující buddhista věří, mu zabránil skočit. „Asi po sedmi hodinách jsem úplně vyčerpaný přepadl zpátky na balkon, doplazil se do obýváku. Ráno jsem si sedl k internetu a začal jsem shánět léčebny,“ líčí okamžik, kdy chytil do života druhý dech. Asi po týdnu pečlivé rešerše si vybral Červený Dvůr, protože nabízí komplexní léčbu. „Nejde jen o abstinenci. Člověka tam učí, jak v abstinenci žít. Jak se vyrovnat s lidmi, jak snášet frustrace a podobně,“ vyjmenovává rozhodující faktory pro návrat do života.

Pomoct si můžeš jen ty sám
Toho si začal vážit i díky buddhismu, k němuž se dostal také v Červeňáku. „Když jsem se vrátil domů, začal jsem shánět různé knihy, až jsem narazil na knihu Zrcadlo: Poučení o bdělém vědomí přítomnosti od mého mistra jménem Čhögjal Namkhai Norbu,“ popisuje Horyna svou cestu ven z drogové smyčky. Kniha i učení prosté dogmat a božstev, které člověk musí poslouchat, mu přišla nezpochybnitelná. „U všech teistických věr jsem narážel na to, že člověka k něčemu nutí. U dzogčhenu vše závisí jen na tobě, a pokud potřebuješ, pomoct si můžeš jedině ty sám. To lze ale udělat, jen pokud sám sebe vidíš jako neoddělitelnou součást světa,“ vysvětluje ve zkratce učení, kterému se věnuje už přes patnáct let.

Rozhodující motivací, která ho do léčebny přivedla, se ale zdá být hudba. „Kromě muziky jsem nic jiného neměl,“ říká pevně. Před nástupem do léčebny hrál s novou sestavou Merlina, osobně ale nefungoval. „Zpíval jsem dobře, nicméně jako člověk jsem byl nesnesitelný. Klasickej temnej perníkář. Muzika byla jediná věc, která mě držela v léčbě. Když jsem vycházel, jediné, co jsem věděl, bylo, že chci hrát.“

Text vznikl ve spolupráci s hudebním časopisem Headliner. Původně vyšel v roce 2014 jako o poslední rozhovor na téma drogy, který Dan Horyna poskytl. Nyní ho připomínáme u příležitosti výročí třiceti let od vzniku legendární desky Vzhůru přes oceán od kapely Vitacit, která nyní vychází v reedici.