Lazer Viking: Wrestling je návrat do bezstarostnýho americkýho snu

Lazer Viking byl dlouho označovaný za alterego Jakuba Kaifosze. Tuhle nálepku vždycky odmítal a i mně se zdálo, že jde spíš částečně o wrestlingový gimmick, který se postupně rozvíjí a proměňuje se vším všudy jako charakter z televizní obrazovky. Když Kaifosz ještě jako Boy Wonder & The Teen Sensations debutoval přímočarým albem Radical Karaoke, kde zpívá třeba o legendárním wrestlerovi s přezdívkou Mankind a na stage lezl v kožené bundě a tygrovaných spoďárech, bylo jasné, odkud vychází jedna z jeho inspirací. Ačkoliv už má dnes jeho tvorba v čele s letošním albem Drag pramálo společného s wrestlingovou epičností a excentričností, program World Wrestling Entertainment je pro Kaifosze stále důležitý. Živě můžete na Lazer Vikinga vyrazit 3. prosince do pražského Café V lese. V čem jsou si pop music a wrestling podobné?

Kdy jsi vlastně začal sledovat wrestling a co tě na něm okouzlilo?
Poprvý jsem ho viděl u sousedů v suburbii v New Jersey v roce 1997. Měli tři syny, všechny ostříhaný podle kastrolu, a ti wrestling sledovali nábožně. Na jejich dvorku jsme to pak po odpoledních každodenně přehrávali v pauzách od házení míči různorodých tvarů. Já jsem ale samozřejmě jako ufon z Čech vůbec nechápal, co se to proboha vlastně děje. K wrestlingu jsem se pak vrátil o dvacet let později z nostalgie. Byl to pro mě takovej podivnej návrat do toho tehdejšího bezstarostnýho americkýho snu, útěk z reality současnosti do doby, kdy debutovala Britney Spears.

Sleduješ teď wrestling z úplně jiné perspektivy a jiných důvodů?
Asi před půlrokem jsem si zrušil předplatný WWE Networku. To, kam se jejich současný pojetí wrestlingu hnulo, mě strašně nudí. Za posledních pár let se mi podařilo nakoukat všechny zásadní momenty z tý geniálně scestný a pro dnešního člověka neskutečně nekorektní devadesátkový Attitude éry a to mi holt asi prostě zas na tak dvacet let dopředu stačí. Výlet do minulosti dokonán. Sakum prdum.

Ve tvé tvorbě je spousta wrestlingových referencí. Mám rád třeba „got unfinished business with the Undertaker“ v The Ballad Of Mankind, v klipu Less Than Three zase čteš biografii téhle osobnosti. Je Mick Foley tvůj vůbec nejoblíbenější wrestler?
Tak určitě. Mick Foley je mý „spirit animal“ z wrestlingovýho světa. Bezuchej podsaditej underdog bez jakýhokoliv pudu sebezáchovy, to je moje krevní skupina odnepaměti. Jeho no rope-barbwire-C4-deathmatch s Terry Funkem z Japonska je pravděpodobně jedinej snuff film, co v životě uvidím. The Ballad of Mankind je celá věnovaná jemu. Je to vlastně taková představa telefonní konverzace, kterou vede Mick se svojí ženou těsně před tím, než nastoupí do legendární Hell In a Cell proti Undertakerovi v roce 1998. O tomhle zápasu bych mohl mluvit možná až zbytečně dlouho, takže radši nebudu ani začínat. Mám tu písničku pořád hrozně rád, i teď, čtyři roky po tom, co Radical Karaoke vyšlo. Asi hlavně kvůli tomu, že i pro někoho, kdo vůbec neví, co je to wrestling, je to funkční love song, ty reference z něj nedělají nic obskurního, protože pokud nevíš, že to vlastně reference jsou, nevšimneš si v tom textu ničeho divnýho.

Existuje jiný konkrétní charakter z WWE, který ovlivnil třeba tvé pohyby a chování na stage?
Myslím, že stejně jako z mýho života, se odkaz wrestlinug pomalu ale jistě vytratil i z mojí tvorby. Samozřejmě, že když hraju sólo set písniček z Radical Karaoke, tak tam ta wrestlingová manýra je pořád hodně přítomná. Parafráze klasickejch moves jako Undertakerovo pomyslný podříznutí krku těsně před finisherem, strut Rica Flaira, tyhle věci k tomu už tak nějak patří. Ale v něčem je to pro mě dneska celý podobný jako Undertakerův Old School – zastaralej irelevantní move pro pamětníky. Pro současnýho Vikinga z letošního alba Drag jsou tyhle pózy nemyslitelný, směšný, zbytečný. Jasně, v klipu k Less Than Three sedí v tý Bertonce starej Viking v oranžový kukle a tygrovanejch slipech, co si čte autobigrafii svýho oblíbenýho wrestlera, sedí tam i koženej Viking z období alba Flesh Cadillac, falešněj tramp z klipu skladby Do voka drát z alba Sbohem & šáteček od Wild Tides… Ale sedím tam hlavně taky já. Bez jakýkoliv masky. U toho klipu je pak důležitý si uvědomit, kdo a proč vlastně řídí. Ale nebudu si tu lhát do kapsy, že ve mně zbyla ještě jakákoliv naděje, že se u těch věcí, co dělám, někdo kdy vydal za první plán.

U každé desky Lazer Vikinga ses představil s novým soundem, stylem, týmem. Uvažoval jsi i v tomhle smyslu v jakémkoliv smyslu ve wrestlingové terminologii, tedy že rozvádíš storyline a Viking se ze záporáka mění na kladnou postavu a podobně?
Jedinej face turn, kterej jsem v životě udělal, byl Sbohem & šáteček s Wild Tides. Jenom jsem si na něm ale potvrdil, že jsem rozenej „heel“ (záporák) a že mě nikdo jako „babyface“ (klaďas) nechce vidět. Ani já se v tom necejtím dobře. Nemyslím si, že by styl storytellingu WWE byl prospěšnej jakýmukoliv písničkáři. Wrestling na druhou stranu ale má aspoň jeden atribut, kterej jsem si z něj odnesl do života – je jasně definovanej, černobílej a ve chvíli kdy není zábavnej nebo v nejhorším aspoň šokující, kdy tě nevtahuje na 100 % do světa svých pravidel a vrtochů, tak na něj nikdo koukat nebude. To stejný vždy platilo, platí a bude platit i u pop music. A nejen tam.

Považoval jsi wrestling v jakékoliv fázi svého života za guilty pleasure, nebo je odmítáš?
Já dělám všechno, co je v mých silách, abych se nemusel za nic, na tož za to, co mám doopravdy rád, v životě stydět. Doporučuju.

Co je pro tebe rock’n‘rollový all-star stable?
To je jednoduchý. Lazer Viking.