Adam Naas: Nazvat první desku The Love Album? Na to musíš být trochu zmrd

„Nazvat první desku The Love Album je docela síla. Když to uděláte, je jasné, že musíte být tak trochu zmrd,“ smál se do telefonu během rozhovoru. „Je o tom, jak vidím lásku já,“ vysvětloval. Jak to je, si můžete poslechnout na jeho koncertech v Praze a v Brně. 20. října vystoupí ve Futuru, o dva dny později v Kabinetu Múz.

Kdy a jak jste si uvědomil, že máte unikátní hlas, který lidi zaujme?
Myslím, že mi to došlo, až když jsem poprvé zpíval před publikem, a nikdo po mně neházel rajčata. Když člověk začne zpívat, je si naprosto jistý, že se brzy najde někdo, kdo mu řekne, že jeho hlas stojí za hovno. Nikdo mi nic takového neřekl a já díky tomu začal věřit, že je můj hlas nejspíš v pohodě. Bylo mi asi třináct, což se mi zdá, že je na podobné uvědomění vlastně docela pozdě.

To bych ani neřekla. Co vás na hudbě přitahovalo?
Zpočátku jsem chtěl hlavně psát písničky pro jiné lidi. První písničku jsem napsal pro svého nejlepšího kamaráda, když mi bylo asi dvanáct. Potom mě začalo bavit zpívat vlastní písně sám. Nikdy jsem si nemyslel, že se ze mě stane hudebník nebo že se budu věnovat jinému umění. Měl jsem jiné priority. Chtěl jsem být vědec. Vyvinulo se to docela vtipně, ale takový už je život a tady jsem.

Jakému vědeckému oboru jste se chtěl věnovat?
Mořské biologii! Chtěl jsem studovat velryby a všechna další stvoření, co žijí v mořích a oceánech. Tím jsem si byl poměrně jistý. A pořád mě to zatraceně zajímá. Ale mě baví hodně různých věcí. Rozhodně bych chtěl mít květinářství, chtěl bych umět postavit třeba dům nebo spravovat auta. Je toho dost. Nevylučuji, že mě za deset let ještě na obálce vědeckého magazínu uvidíte. Proč ne. Bylo by to naprosto skvělé.

Co konkrétně vás tedy svedlo z dráhy mořského biologa ke zpěvu?
Vlastně je to díky jedné písničce. Napsal jsem skladbu Fading Away a v roce 2015 ji vydal. Na začátku jsem to bral jenom jako vtip, ale všechno díky ní začalo. V Paříži mě navštívil kamarád z New Yorku a když jsem mu ji pustil, přál si k ní natočit videoklip. Já jsem ji původně nechtěl vůbec šířit, protože je hodně osobní. Klip jsme ale nakonec dali na YouTube a ihned se o ni začalo zajímat dost lidí. To byl bod zvratu.

Vaše hudba je založena na silných emocích a jisté melancholii. V současném popu nebo třeba trapu se daří spíš temnějším věcem. Proč si myslíte, že to tak je?
To je zajímavá a dost aktuální otázka. Dnes lidé čím dál víc mluví o věcech, jako jsou duševní onemocnění, úzkosti a to, jak se s těmi všemi sračkami a vůbec se životem vyrovnávají. Navíc o těch problémech mluví čím dál mladší děti. Je to obrovské téma celkově, nejen v popu. Zdá se, že je to něco, k čemu má vztah skoro každý. Všichni si něčím procházíme. Proto to funguje. Protože lidé vědí, že v tom nejsou sami.

Říkáte, že nemáte jednu, ale tisíc osobností. Týká se to jenom hudby nebo i vašeho osobního života?
Je to myšleno obecně. Mám pocit, že jsem obecně dost v prdeli. Ráno se vzbudím s nějakým pocitem a za dvacet vteřin cítím naprostý opak. Obávám se, že občas je to náročné především pro mé okolí. Já už se s tím vyrovnal a prostě se s tím snažím žít. Ale ono to není jen negativní. Proč by se člověk měl spokojit jen s jednou osobností, když jich může mít mnoho?

Mnoho francouzských umělců zůstává u rodného jazyka. Proč vy jste se rozhodl zpívat anglicky?
Nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlel. Ani bych neřekl, že jsem se tak rozhodl, byla to jasná věc. Vždycky jsem poslouchal hlavně britské a americké kapely. Angloamerická kultura byla v mém dětství naprosto zásadní. Psát anglicky mi přišlo normální. Občas se snažím napsat něco francouzsky, ale vždycky z toho vyjde tak příšerně depresivní text, že to ani není možné. A já už moc depresivní písničky zpívat nechci. Už nějaký čas mě to neuspokojuje.

Znamená to, že jste šťastný?
Jo, je to tím, jsem teď docela šťastný.