Slap! Post Malone zvukově balancuje mezi Justinem Bieberem a Lemmym

Rok po tom, co Posty definitivně naskočil na koně mainstreamu a vymanil se z původně zavádějící nálepky rappera, se zdá, že v tom, co dělá, se konečně pohybuje jako ryba ve vodě. Jeho kompletní persona absolutně nenasvědčuje tomu, že by měl stát na stejné čáře bok po boku mužské elitě světové populární hudby. Při výcucu z tabloidových médií na úzké straně trychtýře vypadávají informace o nákupu monstózního pozemku pro stavbu post-apokalyptického bunkru kdesi v Utahu nebo o vlastní řadě signature crocsů.

Tahle zábavná neurčitost a cílená nekonzistentnost každého jeho kroku nechává jeho veřejný život oscilovat někde mezi Justinem Bieberem a Lemmym. A přesně tam se taky nachází jeho muzika. Pár let po tom, co se o něco podobného neúspěšně pokoušel Lil Wayne, se Post Malonovi podařilo nenásilně propojit dnešní hip-hopem nacucaný pop s prostou rockovou estetikou, která dávno nemusí znamenat jen dlouhé vlasy a kytaru.

Pořád je to ta stejná “smutný, ale úspěšný” pohádka, která tu byla loni, ale s mnohem větším nadhledem. Oproti Beerbongs & Bentleys, které se tak moc snažilo zapadnout do celého toho cirkusu ubrečených rapperů dominujích roku 2018, Hollywood’s Bleeding přesně ví, čím chce být. Napomáhá tomu kromě menší melodramatičnosti také vyšší variabilita produkce. Posty tak v pohodě může flexit svůj nový náramek za bambiliardu na rovných 4×4 bicích nebo vylévat srdíčko na up-tempo beatu, za který by se nemusel stydět leckterý letní hit Bruna Marse. Jeho autenticky melancholický, třípolohový hlas, ohýbající se v reminiscencí prolezlých postupech připomínajících emo/pop-punk začátku tisíciletí, dokáže bez jakýchkoli pochybností tohle všechno slepit dohromady v jeden fungující celek.

Výčet hostů je úctyhodný. Ještě úctyhodnější je ale skoro ve všech případech jejich hodnota. Stratosféra úspěchu, ve které se Post momentálně nachází, se musela velkou měrou podepsat na kvalitě materiálu od oslovených umělců, kteří tak mají příležitost se na takto exponovaném projektu vytáhnout. Nezdá se totiž, že by šlo o nějaké studiové odpadky. Ač se zdá Postyho vztah k hip-hopu o něco chladnější, na albu je vyjma pár jmen vyloženě přerappeřeno. Co ale ten Ozzy Osbourne tam, ptáte se? Nejen, že je ve formě, jak kdyby refrén nahrál v No More Tears období, tahle spolupráce si byla souzená jako prasečí rypák s evropskou koncovkou elektrické prodlužovačky.

Samečkem, samozřejmě. Propojení těchhle dvou světů doplněné o nekonečně dlouhé kytarové sólo (které mimochodem vyhrává svou vlastní kategorii o nejlepší rockové pop sólo roku) vás snadno nechá zapomenout na to, že se kdesi uprostřed objevila nějaká podprahová propagace kosmetiky od Kylie Jenner. Post Malone je zase o kus blíž k nesmrtelnosti, jak rád říkám, i když mi to zatím nikdo nechce věřit. Těchto 17 refrénů, které by do jednoho mohly z fleku plnit roli singlu nasazeného v rádiu, jsou pouhou špičkou ledovce toho, čeho je schopný a co Hollywood’s Bleeding nabízí.

Zajímá vás, jak zní tracky z desky Hollywood’s Bleeding naživo? Přečtěte si náš report z Postyho koncertu v Dublinu.