Slap! Rapový boyband Brockhampton funguje, ale jen jako celek
Po otřesu jádra kolektivu Brockhampton a s tím spojenými změnami v přístupu k tvorbě nového materiálu je z jejich nové letní desky Ginger cítit posun i doznívající následky jejich nakřáplé organizace.
Tahle nezastavitelná parta z Los Angeles, o které už bylo napsáno mnoho, byla okolnostmi donucena upustit od smrtícího tempa až tří releasů ročně a vzít si půlroční dovolenou na „nápravu“. Ta byla nutná po odchodu Ameer Vanna nařčeného ze sexuálního obtěžování a na šest měsíců spočinula pod „odborným“ dohledem samozvaného terapeuta a kreativního guru Shii LeBeoufa.
Jakkoli absurdně tahle informace může znít, vězte, že město pod nejdražšími kopci na světě je svět, ve kterém jsou mezi sebou nitky provázány v tak komplikovanou vánočku, že by se do jejího pletení nepustila ani vaše léty pečení prověřená babička. A tak se společné dýchánky Rychlých šípů kolem hlavní postavy rappera Abstrakta s aktuálně asi nejkontroverznějším hercem planety proměnily ve skvostný nápad – Brockhampton udělá pozitivní letní album.
Hned od úvodní skladby se jim ale do textů motá dostatečně velká porce negativity na to, aby proměnila opak v pravdu. Je patrné, že Brockhampton jen tak neupustí od témat všemožných úzkostí pramenících z osamělosti a nepochopení a dalších osobních zpovědí hodných návštěvy odborníka. Světlem na konci tunelu je nějaké to sebenaplnění, o které se Ginger sice otírá, se samotným bílým zábleskem se ale nepotká. Tohle přesně po nich ale vlastně stejně chceme, ne? A tak je nakonec dobře, že jejich médii nepochopený výrok ve skutečnosti znamenal v praxi pouze to, že se naladí na zmiňovanou pozitivnější letní notu hlavně zvukově.
Několikačlenný produkční tým, který má ve zvyku hledat vždy nové způsoby a nástroje, jak potýrat posluchačovy uši něčím neotřelým, tentokrát místo násilných experimentů nachystal památeční sochu jižanskému hip-hopu začátku druhé dekády tohoto tisíciletí. Na mysli mám beaty, které používal T.I., Trick Daddy nebo třeba zesnulý Shawty Lo a jemu podobná sebranka jednoskladbových zázraků této éry. Symbolické 808 bicí, o něco rychlejší než ty, na které jsme zvyklí dnes, bohaté na samply nástrojů středoškolských pochodových kapel nebo štiplavé drnkání akustických kytar.
Léto kolem břehů Mississippi, pot tekoucí z čel do tílek oblečených dealerů drog na rohu kdesi uprostřed rozpálené městské džungle, žluto-oranžově obarvený obraz podtrhující nepříjemně horké měsíce v nejlepkavějším regionu Spojených států. Pokud tohle všechno dokážu nasát z libeňského gauče na sklonku podzimu, znamená to, že tahle část Ginger funguje, jak má. A na jedničku fungují na první třetině desky i Brockhampton jako celek.
Postupem času se ale na jednotlivých skladbách tahle jejich pověstná integrita rozpadá v eklektický individualizmus, což může být následkem změny jejich nahrávacího režimu, kdy se nyní roztroušení po celém Los Angeles musejí sjíždět na studiové dýchánky do jejich nově vybudované centrály v Hollywoodu. Ať tak či onak, není to dobře a albu, které celkem jasně vypovídá o nepochybném vývojovém růstu, ubírá tahle rozcapenost kolektivní kouzlo, které je za normálních okolností jejich nejsilnější zbraní.