Křišťálový mrakodrap pro Berlín? Studie z roku 1921 fascinuje dodnes
Architekt Ludwig Mies van der Rohe na počátku 20. století snil o stvoření giganta ze skla o oceli. V soutěži nakonec neuspěl a v Berlíně ho tak nikdy nepostavil.
Původní návrh ovšem láme zuby času a dodnes pokojně kraluje sbírce Architektury a designu v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA). Z ptačí perspektivy bychom spatřovali jako obří trojlist s ostrými hranami, přímo z rušné Friedrichstraße v Berlíně by se tyčil jako dokonale čistá křišťálová věž.
Mies van der Rohe od začátku toužil svůj (ve své době) radikální mrakodrap pojmout jako kombinaci ocelového skeletu pokrytého pevným pružným sklem.
„V tomto případě mě zajímalo sklo a to, jak se dá se skleněnou budovou naložit. Snažil jsem se vyhnout fasádě, která by byla příliš velkolepá nebo příliš fádní. Nejdříve jsem tedy zahnul velké skleněné kusy, aby vypadaly jako krystal. V žádném případě to nebylo konečné řešení. Později jsem si řekl, že kdyby byla ta budova celá zahnutá, bylo by to ještě lepší, ale byly to všechno jen studie se sklem. Přemýšlel jsem o dobré budově, toto byla specifická studie se sklem,“ prozrazuje architekt v jednom z rozhovorů ve skvělé knize Rozhovory s Miesem van der Rohe (Nakladatelství ARCHA, 2010).
V architektonické soutěži v roce 1921 se místo pro skleněnou revoluci nakonec nenašlo. Progresivní studie musela před osmadevadesáti lety působit jako příliš odvážný krok vstříc budoucnosti. Přitom dnes se na ni díváme s naprostým klidem a respektem, obdivujeme přirozené spojení majestátu, minimalismu a elegance. Sílu inspirovat neztratí už nikdy.
