Yungblud: Budoucnost je světlá, protože jsme její součástí

Je evidentní, že se dvaadvacetiletý britský hudebník Yungblud za každou cenu snaží být sám sebou. Stačí mi s ním chvilka v backstage festivalu Rock for Churchill, abych pochopil, že to v jeho případě neznamená jen prázdné fráze a klišé. Na sobě má černou sukni a spoustu prstenů, které doplňují nalakované nehty. Stejně osobitě propojuje i žánry od rapu přes indie rock až po emo. Kromě práce na nové desce letos Yungblud spolupracoval třeba s rapperem Machine Gun Kellym.

4. listopadu se Yungblud vrátí do České republiky a zahraje v pražském klubu Roxy. Přinášíme vám ukázku osobního rozhovoru, který v kompletní podobě vyjde v říjnovém čísle hudebního magazínu Headliner.

Co všechno pro tebe vlastně symbolizuje heslo „underrated youth“, které jsi promítal na budovy britského parlamentu?
Reprezentuje pro mě hlavně myšlenku, že můžou být mladí lidi vyslyšeni kdykoliv a kdekoliv, když se o to budeme snažit. Všechny nás žene kupředu jasný drive a spousta energie. Myslím, že je naše generace ohromně inteligentní a máme přístup skoro ke všem informacím. Před pěti lidmi by možná teenager řekl, že je mu politika ukradená, protože není cool. Ale dneska nám v Británii nezbývá, než se o ni zajímat, a hlavně chceme. Starší generace nás přesto nálepkuje jako rozmazlené fracky, kteří touží po pozornosti. Je naivní si myslet, že se toho v nás neskrývá víc. Budoucnost je světlá, protože jsme její součástí.

Máš pocit, že se ze současné pop music vytratil element vzdoru a revolty?
Bohužel ano, ačkoliv asi v popu nikdy nehrál moc důležitou roli. Záleží, jak to definujeme. Masově populární je dneska třeba Billie Eilish, která je úžasná a bezkonkurenčně trumfla všechny zpěvačky na planetě. Mluví totiž otevřeně o věcech, které trápí mladé lidi.

Takže za to může hlavně upřímnost?
Lidi se často ptají, jak pojmenovat nejvíc trendy styl nebo co bude další velká věc. Myslím, že se na žánrové škatulky kašle víc než kdykoliv předtím. Dneska jde jenom o autenticitu.

Tvé texty ale často stojí také na úzkostech a vnitřních pochybách. Staly se temné motivy důležitou součástí populární kultury?
Spíš důležitou součástí kultury obecně. Ve společnosti se poprvé nahlas mluví o mentálních nemocech. Je logické, že to reflektují i současní hudebníci a s tímhle motivem pracují podle svého.

Yungblud a Vojtěch Tkáč během rozhovoru. Foto: Jan Nožička pro Headliner

Na druhou stranu, nedělá to dnes spousta hudebníků hlavně proto, že je to trendy?
Hm, je zajímavé, že to vidíš takhle. Něco na tomu bude. Když se objevili Slayer, každý chtěl dělat metal. Potom, co se proslavil Post Malone, spousta lidí začalo tvořit smutný rap… Lidi ale nakonec vždycky rozeznají napodobeniny od opravdových umělců. Pokud jsou autentičtí, podaří se jim zaujmout.

Nepřijde ti zvláštní, že třeba stále vycházejí nové a nové tracky s hlasem zesnulého Lil Peepa?
Jak se to vezme. Spousta hudebníků to řeší už během kariéry a pokud to takhle chtěli, jejich tým se o to postará. Svým lidem vždycky říkám, že kdyby se mi něco stalo, chci aby udržovali můj odkaz, přestože jsem mrtvý. Vzniká třeba spousta démáčů, které můžou jednou někoho inspirovat. Mé největší přání, je aby má hudba žila déle než já. Zatím se nesnažím nahrávat hity, primárně okolo sebe chci vybudovat něco skutečného. Chci šířit své vlastní sdělení.

To platí i pro tvou skladbu a videoklip Kill Somebody. Přispěla hudba k tomu, že se dnes lidi konečně necítí, jakoby na všechno byli sami?
Ano, nikdy bych nechtěl zpívat o depresích a sebevražedných sklonech proto, že by to snad bylo cool. Radši chci připomenout osobní příběh, že jsem takhle temné časy prožil, ale posunul jsem se dál, protož jsem měl podporu lidí okolo sebe. Myslím jako ty, jsme v tom spolu a díky tomu je nám dobře.

Takže je hudba nástroj, abychom se cítili lépe??
Hudba je můj jediný nástroj. Je to moje kladivo, šroubovák a hřebík.