Devadesátky jsou jako první cigareta. Režijní debut Jonaha Hilla boduje!

Jako herec získal Hill oscarové nominace za Moneyball (2011) a Vlka z Wall Street (2013), nyní z pozice režiséra dobývá království nezávislého filmu. Jeho režisérská prvotina Devadesátky je vtipná, melancholická i hořká vzpomínka na to, co jsme všichni nějakým způsobem prožili, aniž bychom nutně museli vyrůstat v Kalifornii a jezdit na skejtu. 

„Vždycky jsem snil o tom, že jednou budu režisér,“ zamýšlí se pětatřicetiletý Hill v rozhovoru pro The Guardian. Je to naprosto nenásilné pravdivé tvrzení, které v sobě, s přihlédnutím k jeho dosavadní kariéře, nese určitou míru suverénnosti a naivity zároveň. Tedy stejnou kombinaci, jakou v sobě skrývají Devadesátky – příběh z roku 1996 o třináctiletém Steviem (Sunny Suljic), který v Palms v LA vyrůstá po boku staršího násilnického bratra a svobodné matky, aby se v průběhu pubertální revolty stal součástí svobodné skateboardingové smečky, která mu poskytuje všechno, co dosud postrádal. Přátelství, uznání a nakonec i soucit. 

„Mladí kluci během dospívání nemají nebo přímo neznají prostředky, kterými by mohli sdělovat svůj smutek nebo bolest,“ rozvádí Hill své myšlenky o ústřední postavě filmu a nepopírá jisté autobiografické prvky. Mládí prožil v Cheviot Hills v Los Angeles, sám se toužil stát členem obdobné skateboardingové party. Bylo mu tehdy jedenáct let a na prkně se sotva udržel. 

„Nakráčel jsem tam mezi ně a dělal si sám ze sebe srandu, že jsem tlustej Žid. Bylo to asi šílené, ale mojí vstupenkou do party se tehdy stal právě můj smysl pro humor. A navíc, skateboarding mě nakonec opravdu definitivně vyvedl z mé náboženské, socioekonomické a rasové bubliny,“ dodává Hill. I díky t ěmto zkušenostem Devadesátky excelují ve své nesnesitelné lehkosti a autenticitě všeho vyobrazovaného, od fyzické šikany přes první tvrdé pády, drogy a sexuální prožitky až po závěrečnou katarzi nesoucí usmíření i uvědomění si vlastní smrtelnosti.

Hill se z pozice scenáristy projevuje jako výtečný pozorovatel, coby režisér se zase skoro až fincherovsky věnuje detailům, které precizně dotváří dobovou atmosféru – snímkem vedle původních ambientních a trefně senzitivních skladeb Trenta Reznora a Attica Rosse provází pečlivě sestavený devadesátkový soundtrack (Wu-Tang Clan, Nirvana, Showstopper a další).

Definující se ovšem stává jak móda a slang (a vlastně veškeré rekvizity) hlavní skate subkultury, tak minimalistická kamera Christophera Blauvelta, který důsledně natáčel na 16mm film v klasickém televizním formátu 4:3. Tedy způsobem, jakým se v popkulturní VHS bouři 90. let rodila filmová amatérská videa nebo televizní zpravodajství.

Mimořádný cit pro přirozené vedení herců a výslednou formální dotaženost se pravděpodobně stanou poznávacími rysy Hillova režijního stylu. Pravdou zůstává, že se měl u koho učit. Hotový scénář a přístup k samotnému natáčení osobně konzultoval s Martinem Scorsesem, energii a odvahu do režijního debutu mu poskytl i Spike Jonze. A zkušenosti s psaním scénářů začal nabírat již v útlém mládí.

Zhruba v jedenácti letech mu prý jeho matka, kostýmní návrhářka, a otec, účetní Guns N’ Roses, prozradili, že jeho nejoblíbenější seriál Simpsonovi tvoří lidé, kteří za to dostávají reálně zaplaceno. „Nemohl jsem uvěřit tomu, že to někdo dělá jako svou práci,“ směje se dnes ve zmiňovaném rozhovoru pro The Guardian a dodává, že po takovém zjištění začal okamžitě psát jeden scénář k Simpsonům za druhým.

Všechny šly sice do šuplíku, ale vydrželo mu to až do jeho šestnácti. „Nemyslím si ale, že by někdy měly šanci vyhrát Emmy,“ říká s úsměvem Hill a možná si ani neuvědomuje, nakolik ho jeho rané psavé snažení připravilo na budoucí tvůrčí dráhu.

Devadesátky přitom nestaví pouze na vtipných, pubertálně dadaistických dialozích, ale v první řadě na půvabně neokázalém a upřímném vyprávění o dospívání zbaveném patosu nebo citového vydírání. Životní pravdy tu nejsou vůbec vyřčeny, spíše jsou obsaženy v konkrétních situacích, atmosféře a jemných nuancích. Na režijní debut je to velký a úcty hodný výkon. A také optimistický výhled do budoucnosti.