Junk Food pokračuje. Aneb příběh bufeťáka. Zkusili jsme pražské lidové jídelny

V době karamelovejch latéček se srdíčkama a fotkama jejich majitelů z pěny, chlebem s pomazánkou za 200 a a dalšími “zlepšováky” symbolizující krutý a nelítostný život pražské mládeže na úsvitu 20.let 21.století, se nezaškodí vrátit trochu ke kořenům. Nebo spíše na domnělé gastrodno. Na takové, před kterým současní foodie “experti” ohrnují nosy, když okolo něj frčí na elektroběžce cestou pro olej do vousů a instastory v Esce. Pojďme se tedy spolu vrátit zpět časem. Do dob, kdy gastronomii matky měst vládl plastový tác, smradlavý PVC ubrus a hliníkový příbor. V tomhle velmi volném pokračování Vegyho street junk foodu vás vezmu na cestu po třech náhodných pražských bufetech – lidových jídelnách.

U Věrušky

Tzv. lidových jídelen čili bufáčů je pro Praze překvapivě stále docela dost. Několikadenní obědový gastrotrip začínám kousek od nuselského HQ BiggBossu – v nuselské Jaromírově na dohled Nuseláku i vinohradských hradeb. Jídelna u Věrušky je vcelku vyhlášená, jak zjišťuji dotazem mezi manuálně pracujícími v mé domovské vršovické hospodě. Takže základní očekávání zde nějaká jsou.

Klientela při mé polední návštěvě přesně taková, jakou jsem si představoval: nuselští cigáni, pár dělňasů. Ale je tu hned problém, teda dva. Za prvé můj vlastní – ani v rámci gonzo experimentu nehodlám k obědu spořádat 800 Kcal v tucích. Druhý problém není můj, ale jejich – všech těch tisíců hospod a restaurací, ležících nejen za značkou značící konec obce Praha. Jakoby existovala nějaká šílená přímá úměra mezi teplotou vzduchu a množstvím v ní nabízených naprosto nestravitelných jídel. Je do 30 stupňů? Bude kachna s knedlikem. Je více než 30? Bude všechno smažený. Přesně tak je to i dneska bohužel u Věrušky. Smažený všechno. Sýr, hermelín, řízek, žampiony. Tuhle posedlost letníma friťákama prostě nechápu, nebo úplně upřímně – ani ji chápat nechci. Ve smažícím festivalu tak nakonec tedy vítězí znojemská s rýží. Fasuju ji na tác, platím, stoupám si k pultíku a ještě před jídlem pomalu vstřebávám atmošku.

Ospalé poledne Věrušky naruší křik divně vypadajícho hosta u výdeje.
“To si snad děláte prdel ze mě? Čekám tu už půl hodiny na bramboračku!”
“Pane, nebyla jsem tu dvě minuty, někdo taky musí mýt nádobí!”
Vzhledem k tomu, že ještě před minutou jsem stěžovatele v jídelně neviděl, dávám personálu v duchu za pravdu a lehce mi vzrůstá tepovka. Na tyhlety chytráky jsem prostě chytlavej. Blázen něco dalšího brblá a tím ženu za pultem spolehlivě vytočí a hádka záhy končí:
“Dneska si tu polívku dávate naposledy!”

Chvilku přemítám, jestli mám náladu jeho poslední návštěvu u Věrušky ještě trošku zkrátit, ale místo bitky s panem bramboračkou se nakonec pouštím na stojáka do Znojma. Maso špikované, leč tužší – žádné sous-vide to prostě není, a ostatně by to zde bylo spíš sprosté slovo. Omáčka se ale správně sladko-kysele rozleje po jazyku a spolu s ní i nezbytné kousky okurek. To nejlepší však přichází o chvilku později, kdy mi spolu se soustem omáčky na jazyku začínají explodovat malé vyškvařené kousky slaniny.

Prostředí a hosté lehce podivní, nabídka monotónní, ale “Znojmo” prostě k jídlu je. A navíc z toho všeho vlastně čiší krásně ta atmosféra těch drsnějších starých Nuslí. Podobnej feel to mělo i v Karlíně. Než odtamtud cigoše vyhnala Vltava. A hipsteři.

U Plynárny

S návštěvou Věrušky se večer svěřuju klukům v hospodě a sbírám za to real-lajfový lajky. Od okenáře Máry dostávám tip na jídelnu u Plynárny, někde pod Bohdalcem. Vyrážím hned další den, dokud si to pamatuju. Člověk ji musí i tak trošku hledat – je schovaná za křižovatkou u Baumaxu a za plotem v jakémsi brownfieldovém areálu. Je to ale totál retro se vším všudy. Montovaná panelová dřevostavba, kterou jako by někdo upustil v čase. A uvnitř? Totální interiérový poklad z filmu pro pamětníky. Čistá cesta časem o 30 let zpět. Umakart, igelitové ubrusy. Maggi. Na zdi čekám skoro Husáka a pod ním Ruďase. Realita? Koli – chuť, která osvěží a deník Sport.

Z interiéru a umístění jsem fakt u vytržení, o něco pak méně již z dnešní nabídky. Moravský vrabec (79 Kč), guláš Petra Voka s h.k. (78 Kč) a vídeňská roštěná (87 Kč) jsou již všechny vyjedené a to není ani hodina po poledni. Je to ale pochopitelné. Tohle prostě není lokál pro floutky, kteří míří domů v čase, kdy místní zákazníci míří v protisměru do háku. A nad obědem začínají přemýšlet už kolem desáte dopoledne. Zbývá mi tedy zapečené rybí filé. K němu jsem si v dětství v naprosto identických jídelnách ale vybudoval tak trochu psychický blok. Naštěstí zjišťuji, že v nabídce je ještě kuřecí stehno s brkaší. Ke kuřeti se z ledničky připojuje německá citrónovka. Venku se tetelí vzduch – teploměr na motorce mi ukazoval 34. A účtenka na tácu mi ukazuje 95. Za to v kavárně s mořskou pannou ve znáčku nedostaneš ani vanilkový latté.

Brkaše je z brambor, leč bohužel přesolená. K tomu ale dobře ochucený míchaný zelný salát – žádné přiblbé salátové listy a nakrájená rajčata bez chuti – top ozdoba / příloha tisíců zdementněných a líných kuchařů. Tady ale přichází další překvápko – stehno je pod kůží plněné hromadou povedené nádivky. Tohle je docela hodně kuchařský muziky za žádný peníze. Lokace fakt bizár, což je ale v tomto případě paradoxně plus.

Těšnov

Do třetice se v této gastro várce vydávám do centra. Naproti zbořenému nádraží Těšnov stojí neoklasicistní palác Velkonákupní společnosti družstev. A v jejím přízemí, co jen já pamatuji, funguje Lidová jídelna Těšnov. Když jsem měl před pár lety nedaleko kancelář, vybavuji si, že před ní stály každý den fronty lidí a já se nad tím ušklíbal. Tak aspoň, že dnes tu fronta není a už stojím vevnitř. Z dosavadních tří jídelen je už na první pohled právě tahle nejsofistikovanější. Meníčka svítí na LCD obrazovkách, jídelna je hodně čistá a dokonce klimatizovaná.

Nabídka také v lecčems nadstandardní – troje vegetariánská jídla (sojový segedín, paela a zapečené brambory), filet z mořského vlka, hovězí pečeně na víně, španělák, kýta na česneku a smažený sekaný řízek. K tomu téměř neuvěřitelný výběr salátů: tzaziky počínaje mrkvovým konče. Beru španěláka s rýži a bezinkovou limošku na platový tác. Je narváno a tak si sedám k dalším lidem.

Barva španěláku je divně světlá – to nemůže být hovězí. Je z vepřové kýty, jak si dodatečně ověřuji na světelné tabuli. Vysvětluje to i světlejší omáčku, která se třeba s tou od Bansetů v Nuslích nedá srovnávat a není chuťově žádný zázrak. Ptáček samotný je však úplně v pohodě, maso není vysušené a moje zmlsaná huba se roztahuje do vcelku spokojeného poloúsměvu.

Z Těšnova mám až takový sterilní pocit, je to prostě fabrika na rychlé jídlo. Ale vlastně to asi vůbec nevadí, ba naopak. Jídlo je tu naprosto OK, prostředí čisté a za ty prachy to nekup, v centru Prahy.

Třídenní informačně-kriticko-vzdělávací cesta po třech zástupcích domněle skomírajícího druhu českého stravování mi přinesla fůru nových poznatků. A je potřeba říct, že povětšinou spíš překvapivě příjemných. Jídelny nejsou aktuálně určitě ohroženým druhem a jejich jídlo není ani zdaleka tak šílené, jak si možná leckdo myslí.

Rozhodně doporučuji nějakou jídelnu sem tam vyzkoušet. Už jen jako takový svérázný lék proti akutní vlně epidemie pražského food-snobismu.