Do divadla jako na svíčkovou? U nás je to jinak, říká šéfka Quadriennale
Od prvního ročníku největšího světového festivalu scénografie letos uplyne dvaapadesát let. V čele Pražského Quadriennale poprvé stojí Markéta Fantová, která velkou část své profesní dráhy strávila v Americe. „Průměrní američtí diváci chodí do divadla jako na svíčkovou. Vyžadují, aby to bylo všude podobné jako na Broadwayi. V České republice to naštěstí tak není. Divákům nevadí, že si během představení projdou něčím, co je někdy úplně šílené nebo to nedává smysl, a příště dorazí do divadla znovu,“ říká.
Jablko nepadá daleko od stromu, dalo by se říci v případě současné umělecké ředitelky Pražského Quadriennale Markéty Fantové. Její tatínek se na největším festivalu scénografie, divadelní architektury a designu podílel jako architekt, dědeček František Tröster (1904–1968) byl zase významný architekt a scénograf první poloviny 20. století. Díky jeho výstavnímu konceptu získalo Československo zlatou medaili za expozici, která na Bienále v brazilském São Paulu mapovala československé scénické výtvarnictví mezi lety 1914 a 1959. Sama je vystudovaná scénografka na pražské DAMU a též absolventka oboru divadelní scéna na Wayne State University v Detroitu.
Jaká je vaše první vzpomínka na Pražské Quadriennale?
Můj táta tu dělal architekta. Když jsem povyrostla, občas jsem mu pomáhala rozměřovat plochy na Výstavišti pro expozice jednotlivých států.
Bavilo vás to?
Ne! Prostory to byly sice zajímavé, ale tenkrát se ještě všechno měřilo obyčejným pásmem. Dřep nahoru, dřep dolů, takže to bylo i fyzicky náročné. Jednotlivé země si tehdy ještě mohly vybírat, jak velký výstavní prostor chtějí, mohly si za něj připlatit. Rozměry se tedy do poslední chvíle měnily. Já s brigádou mohla kdykoli přestat, ale viděla jsem, že tátu ty neustálé změny nervově vyčerpávají.
Co vám v hlavě utkvělo z té estetické stránky?
Byla jsem ulovená romantikou scénografie. Když děda umřel, jeho věci se nastěhovaly k nám na půdu. Jako dítě jsem tam občas vlezla a prohlížela si jeho nákresy k představením. A že jich bylo! Zvládl jich za rok připravit i přes třicet, což je dnešním pohledem smrtelná dávka. Děda kreslil bílou křídou nebo pastelem na černý papír a bylo to vždycky obrovsky snové. Říkala jsem si, jak skvělá je profese, ve které si člověk může vysnít tak krásné světy a ony se pak opravdu stanou. Scénografie se tehdy popisovala jako součást výtvarného umění a na prvních ročnících Quadriennale byly vystavené právě tyhle věci – krásně vypadající artefakty. Od té doby jsme ušli obrovský kus cesty. Scénografie dnes atakuje všechny smysly a diváka manipuluje ke konkrétním pocitům v určitý moment. Hranice mezi jednotlivými obory scénografie se smazávají, což je něco, co Pražské Quadriennale zajímá.
Jak se dá zařídit, aby Pražské Quadriennale bylo přístupné laické veřejnosti a zároveň aby si udrželo vysokou kvalitu pro odbornou veřejnost?
Nad tím přemýšlíme pořád. Když se scénografie ještě definovala jako součást výtvarného umění, vyhrávali na Quadriennale umělci, kteří přicházeli s projekty sice vizuálně krásnými, ale v praxi třeba úplně nudnými. Což byl problém – proč by měl cenu za nejlepší scénografii získat někdo, jehož scénografie celé představení zabije? Proto se festival vydal zážitkovou cestou, kterou vnímáme jako styčnou plochu laiků a odborníků. Dám příklad: odborná porota dokáže zhodnotit, jak v daném představení fungují světla, a diváci zase zjistí, že v souboru existuje osoba, která to světlo umí zaostřit do konkrétního bodu, odkud se odrazí, a ovlivní tak podobu celého představení. Pochopí, že scénografie nejsou jen kulisy, ale že jde o vytváření celkového prostředí.
Jak hodnotíte české divadelní publikum?
V České republice, a to je poměrně výjimečné, máme náročné diváctvo. Dokáže dokoukat i představení, které na něj působí agresivně. Oproti konceptu publika, které čeká, že se mu bude ukazovat něco, co už tu bylo před sto lety, to vnímám jako velikou výhru. Tak je to například v Americe, tam průměrní američtí diváci chodí do divadla jako my na svíčkovou. Vyžadují, aby se všude dělaly produkce podobné té broadwayské. Českým divákům naopak nevadí, že se s nimi během představení cosi stane, že si projdou něčím, co je někdy úplně šílené nebo to nedává smysl. A příště dorazí do divadla znovu.
Letošní Quadriennale jste postavili na třech pilířích: na imaginaci, proměně a reflexi. Chápu, že imaginace je důležitá pro všechno, co člověk dělá, ale jak se to má s proměnou a reflexí?
Protože jsme nedávno oslavili padesát let, hodně se mluvilo o Zlaté trize (ocenění PQ v podobě sošky antického trojspřeží – pozn. redakce). Triga sama o sobě symbolizuje tři etapy lidského života. My se pro letošek zamýšleli i nad tím, jak propojit generace – začínající scénografy a legendy oboru. Imaginace je proto v našem pojetí spojená s mládím a všemi těmi skvělými nápady, které mnohdy ani nejdou zrealizovat. V produktivním věku se pak scénograf snaží nespadnout do rutiny, proto ta proměna. A pak tu máme ony legendy, které svou práci před ostatními reflektují. Tyto tři fáze jsou zároveň části samotného kreativního procesu scénografa: vjemy a nápady je nejprve třeba přenést do kreseb či storyboardu, před diváky pak představení dostane formu a nakonec zbývá reflektovat, co v představení fungovalo a co ne.
Zaujalo mě, že Výstavu divadelní architektury a prostoru jste pojali formou iphonových videí, která točily přímo týmy, jichž se dané divadelní prostory týkaly. Které video vás nejvíc zaujalo?
Ukazuje se, že zajímavý divadelní prostor může vzniknout ve spolupráci s architektem, ale i bez něj. V tomto směru mě zaujal například projekt jednoho iráckého města. Z jedné ulice, kam se nikomu moc nechtělo chodit, protože byla známá násilím, udělala skupina lidí divadelní scénu. Úplně změnila chod tamní komunity a nehostinný prostor proměnila v místo, kde se lidé dodnes scházejí.
Pražské Quadriennale 2019
- Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky scénografie a divadla se koná 6.–16. června 2019 na pražském Výstavišti a v ulicích města.
- Nabídne expozice ze 79 zemí a přes 600 performancí, workshopů a přednášek a více než 800 umělců z celého světa.
- Programem se prolínají tři tematické okruhy: Imaginace, proměny a reflexe. PQ představí tři soutěžní výstavní sekce: Výstavu zemí a regionů, Studentskou výstavu a Výstavu divadelní architektury a prostoru. Nebudou chybět ani projekty ve veřejném prostoru.
- V rámci PQ Talks se budou konat přednášky a diskuze s hvězdami světového divadla a scénografie. Na festival přijede například někdejší scénografka Olivia Lomenech Gill, která ilustrovala knihu Fantastická zvířata a kde je najít J. K. Rowlingové.
- Více infromací na www.pq.cz
Článek vzniknul ve spolupráci s časopisem pro současné umění ArtLover.
