Všichni jsou architekti. Takový byl příběh epických snů Hanse Holleina

„Architekti musí přestat vidět svět jen skrze budovy. Fyzická a vystavěná architektura, osvobozená od technologických limitů minulosti, bude intenzivněji pracovat s kvalitami prostoru stejně jako s kvalitami psychologickými. Proces vztyčování dosáhne nového významu, prostory budou mnohem vědoměji pracovat s dotykovými, optickými a akustickými vlastnostmi. Skutečná architektura naší doby bude muset předefinovat sebe samu a rozšířit tak své vlastní možnosti. Mnohé oblasti mimo tradiční budovu se budou pohybovat na hranici architektury, protože architektura a architekti samotní budou muset vstoupit do nových disciplín. Všichni jsou architekti. A všechno je architektura.“
– Hans Hollein, 1966

Budoucí držitel Pritzker Prize nejprve navštěvuje vídeňskou Akademii výtvarných umění, později se přesouvá za studiem na proslulém Illinois Institute of Technology (IIT) do Chicaga. Osobně se zde seznamuje s velikánem, jehož osobnost a dílo jej ohromuje po všech stránkách. „Mies van der Rohe byl pro mne inspirací. Právě on byl asi ten hlavní důvod, proč jsem vůbec odešel do Chicaga,“ svěřuje se v roce 2009 v rozsáhlém rozhovoru se Sanam Samanian pro ArchDaily. Právě díky německému géniovi, stvořiteli Tugendhat, považuje Hollein Chicago za klíčové místo na Zemi, v jehož jádru se psychologicky i fyzicky formuje budoucnost architektury.

Sám ale v Chicagu své kořeny nezapouští. Inspirace a zkušenosti čerpá po celém světě. Pracuje v ateliérech v Jižní Americe, Austrálii, Švédsku a Německu. A ve chvíli, kdy jsou jeho praxe a proces sebeformace u zdárného konce, vrací se zpátky do rodné Vídně.

Každá z jeho staveb je specifickým, mnohdy radikálním řezem do veřejného prostoru. Pokaždé, když Hollein něco postaví, bouřlivě se o tom diskutuje, horlivě se proti tomu protestuje a s odstupem času se to hodně doceňuje. Platí to až do jeho smrti v dubnu 2014. A ne, není to tím, že by jeho architektura chtěla být za každou cenu exkluzivní a podvratná – jde „jen“ o to, že nepostrádá momenty překvapení.

V roce 1966 v luxusní nákupní ulici v centru Vídně dokončuje obchod se svíčkami s názvem RETTI (dle majitele Maria Rettiho). Z počátku nenápadný projekt se rázem stává futuristickou senzací, nad níž jezdí žasnout lidé z celé Evropy. Nikdy předtím ani nikdy potom žádný obchod se svíčkami neoplýval designem ve tvaru stříbrného kosmického modulu, mimochodem čtyři roky před přistáním na Měsíci.

Na počátku 80. let Hollein navrhuje a v roce 1991 dokončuje Muzeum moderního umění ve Frankfurtu. Jako trianglový kolos vrážející do srdce historického centra. Někdo v třípatrovém masivním kolosu dodnes spatřuje příď mohutné ztracené lodi, jiní jednoduše kus dortu. Navíc, o rok dříve obdobný zásah rozdýchávají i Vídeňané. Hollein totiž přímo naproti katedrále svatého Štěpána z roku 1137 buduje dokonalý kontrast v podobě Haas Hausu – dominantní prosklené pevnosti, jejíž ústřední hlídkující věže jakoby toužily rozrůst se dále směrem k prastarému dómu. Kontroverzní záležitost, jež ale zcela přirozeně navazuje na minulost, současnost i budoucnost Holleinova díla. Stejně jako Vulcania, francouzský musejní komplex věnovaný studiu vulkánů s charakterem sídla bondovského padoucha. Dominantní věž uprostřed překrásné přírody ční k nebesům jako rozpůlená sopka. Jen její vnitřnosti nejsou láva, ale čiré zlato.

V souvislosti s rakouským buřičem se většinou mluví a píše o razanci jeho starých i aktuálnějších staveb, méně prostoru už ale dostávají totožně, ba snad více nekompromisní kresby a návrhy nikdy nerealizovaných architektonických vizí. „Vždy jsem se snažil na architekturu nahlížet skrze umění. Umění je vždy jako spojnice mezi epochami. Moderní umění mělo a stále má obrovský vliv na postmoderní architekturu,“ tvrdí ostatně Hollein ve zmiňovaném interview pro ArchDaily.

Vášnivě maloval a tvořil už jako dítě. Jeho črty z 60. let 20. století působí jako nespoutané sny o fascinující budoucnosti bez jakýkoliv hranic, která ovšem (zatím) nepřišla. Jsou to představy o gigantických kamenných super-strukturách nad Vídní, Salzburgem nebo Manhattanem, stejně tak o megalomanských obytných panelech, vrstvených tělo na tělo, přesně tak, jako nad nimi uvažoval i český vizionář Karel Prager.

Z celé fenomenální, přesto docela úzké kolekce nakonec vynikají zejména dva výtvory. Prvním je koláž s názvem Aircraft-Carrier-City in the Landscape z roku 1964. Neboli černobílý pohled na panenskou krajinu, na jejímž horizontu povstává gargantuovská letadlová loď coby brutalistní, pravděpodobně obytná obluda. A druhým, nikdy nerealizovaný památník obětem holokaustu z roku 1967. Představa o obří soše transportu do jednoho z koncentračních táborů. Monumentální betonová rakev, která dosud, byť jen z papíru, fascinuje a děsí zároveň. Hollein bere typickou megalomanii a teatralitu nacistického režimu a převrací ji naruby, taví ji v symbol „transportu ke smrti“, na který nikdy nesmíme zapomenout. Pietní akt versus extrémní atak. Mělo to být nepřehlédnutelné gesto, větší než život sám.

Ve svých kresbách a kolážích byl Hollein absolutně svobodný. Hranice neexistovaly. Pouze on, tužka a papír, případně fotografie. Některé z jeho nikdy nerealizovaných představ vzývají velkolepé technologické monumenty, jiné se vracejí zpátky k primitivním tvarům, zpět do doby kamenné.
Silnou emoci v sobě uchovává např. črta města na novinovém listu – City z roku 1960. Z nebe padají písmena, ze země do světa slov a vět vyrůstá mohylová metropole ve stylu Stonehenge. Podivný expresivní sen. Ve skutečnosti ovšem velmi přirozené propojení dvou zdánlivě nesourodých světů – sféry architektonické s vesmírem literárním. Hollein se k němu dost možná dostal nevědomky. A možná taky zcela přesvědčeně a cíleně.           

Ostatně, všechno je architektura.

A všichni jsou architekti.