Zpět do dob, kdy vládl vkus. V Rolls Royce by Pietro Frua to byla jízda!

Žijeme v době unifikovaného automobilového designu. Praktičnost, úspora, snaha zalíbit se všem a následné lámání prodejních statistik, to dnes rozhoduje. Tato vzpomínka na možná nejopulentnější, nejdelší a nejluxusnější kupé se stahovací střechou novodobé historie nás vrací zpět v čase do dob, kdy vládl vkus a elegance vítězila nad úspornými opatřeními. Byl to zlatý věk automobilového průmyslu. Pokračujeme v seriálu článků, které znovu odhalují automobilové skvosty s italskou karoserií…

Zed P

Články autora

Design Auta

16. květen 2019 09:33:59

Miluji britskou techniku. Obdivuji vynalézavost Britů, jejich neotřelá konstrukční řešení, preciznost a inovátorské přístupy. Stejně jako miluji nadevše italský design. Lidstvo bylo v sedmdesátých letech požehnáno, to nejlepší z obou zemí se podařilo spojit a mohl tak vzniknout Buckinghamský palác na čtyřech kolech v rouše italském… Možná předzvěst později sériově vyráběného Rolls Royce Camargue?

Pokud v sedmdesátých letech minulého století existovala nejluxusnější, nejexkluzivnější a nejdražší limuzína na celé planetě, byl to bezpochyby nový Rolls Royce Phantom VI, dopravní prostředek těch nejvyšších společenských vrstev. Celkem se jich vyrobilo 374, pouze dva se staly vyvolenými a namísto tradiční karoserie od H. J. Mulliner, Park Ward je oblékl italský mistr designu, Pietro Frua, který toho času pracoval pro švýcarskou karosárnu Ghia-Aigle. Toto je příběh jednoho z nich…

V roce 1971 přišel do švýcarského dealerství Rolls Royce monacký konzul, jeho excelence Simon van Kempen, s prosbou o vytvoření naprostého unikátu. Šlo o kupé se stahovací střechou, postavené na základu Phantomu VI s individuálními úpravami a italskou karoserií od studia Frua.

Navzdory anglicko-italské jazykové bariéře, rozdílu mezi imperiálními a metrickými jednotkami, které konstruktérům práci rozhodně neulehčily, a v neposlední řadě obrovskému zpoždění v doručení spatřilo v roce 1973 světlo světa toto 6 metrů dlouhé kupé, poháněné motorem V8 o objemu válců 6,230 cc, kterému Pietro Frua nechal pouze 2 dveře a odebral ze základu Phantomu pevnou střechu, takže mu dovolil vítat a milovat slunce i vítr.

Na přání zákazníka dostalo interiér v té nejlepší kůži sněhobílé barvy, střed volantu zdobí iniciály SvK, výdřevu palubní desky pak erb monackého knížectví. To celé zahalil lak karoserie v bledě zelné barvě. Konstrukční um poznamenal zejména kapotu vozu, která je dělená, otevírá se jako kryt křídla klavíru a ukrývá v sobě mimo jiné i prostor pro nářadí. Dále pak typickou mříž chladiče, která není ve zcela svislé poloze, ale je nakloněná pod úhlem. Mezi individuální úpravy můžeme zařadit ještě dvě loga RR nad zadními světly, která pochází z Citroënu SM, který vznikl ve spolupráci s Maserati, kde Frua působil jako dvorní designér…

Zde se na chvíli zastavím, protože právě díly z jiných vozů byly málem příčnou, proč se, jeho excelence Simon van Kempen, rozhodl od zakázky odstoupit a do posledního dne předávky nebylo jasné, zda vůz bude vůbec mít svého nového majitele. Světla z Citroënu SM, totiž nebyly jediným takovým dílem, z důvodu časové náročnosti projektu pochází i drtivá většina mechanických částí, jako například zámky dveří, z dílny Mercedes-Benz.

Vše nakonec dobře dopadlo, protože když 5.září 1973, jeho excelence Simon van Kempen, uviděl tu nadpozemskou krásu, odpustil konstruktérům a designérům jejich řešení. Do vozu se bezmezně zamiloval a tímto majákem vkusu a extravagance dráždil zraky běžných smrtelníků až do roku 1997, kdy se rozhodl vůz prodat.

Obdivujme takové vozy a važme si jejich existence. Žijeme v době, kdy podobné projekty nevznikají…